Hlavní navigace

Způsob se vždycky najde aneb Jak okrást banku

19. 10. 2001
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Denní tisk vzrušila zpráva o vytunelovaném kontu jistého pana Simka. Neznámý podnikavec během dvou srpnových dnů ze Simkova konta v ČS vybral nejprve 680, pak 400 tisíc korun. Pan Simek tvrdí, že on to nebyl. Tak kdo tedy? A záleží na tom? A hlavně - pan Simek v tom není sám!

Celá kauza je zajímavá hned z několika hledisek. Nejde ani tak o to, kolik a jak přesně pachatel odcizil, ale jak je vůbec něco takového možné.

Česká spořitelna ani policie ještě nevyloučila, že pan Simek spořitelnu vodí za nos, že své peníze vyzvedl sám a teď ztrátu jenom předstírá. Ale stejně jako dvě a dvě jsou čtyři a jako je 680 tisíc a 400 tisíc dohromady 1 080 tisíc, pan Simek by musel být buď hodně velký blázen, nebo hodně otrlý padouch, aby si šel do banky stěžovat na to, že podvedl sám sebe. Sám sebe by tak dříve nebo později vystavil trestnímu stíhání.

Pravděpodobnější varianta je ta, že se pan Simek s někým domluvil. Ten někdo za něj vybral peníze a bylo vymalováno. Představte si to – přijdete na pobočku, nejste pan Simek, ale někdo docela jiný a mozek vám kuje nekalé pikle. Je to docela frajerské – namísto bouchačky proklatě nízko z kapsy vytáhnete občanku proklatě vysoko podobnou občance pana Simka, jen s tím rozdílem, že je na ní zataveno vaše foto a ne jeho. Úřednice nemá šanci něco podobného rozeznat – sotva se naučila ochranné prvky u Masaryka a Palackého, natož aby je měla sledovat u nějakého Simka, že. Navíc ji totálně odzbrojíte nejen dokonalým úsměvem s dokonalým chrupem, ale hlavně dokonalou nápodobou podpisového vzoru svého velkého vzoru, podvodníka par excelans Simka. Nebýt polstrovaného pojízdného křesla, úřednice by klesla do kolen, takto jen trochu víc zašilhá a začne před dokonalým klientem vyplácet jednu bankovku za druhou. Chvíli to trvá, půl milionu je půl milionu, ale náš zákazník náš pán, a tak nepřestane, dokud není požadovaná částka na přepážce. Tak, a je to.

Inu, stát se to mohlo. Ale i v tomto případě by pan Simek musel být velký blázen, i když menší. Podezření by na něj stejně padlo (přišité to už má teď i s celorepubli­kovou popularitou) a navíc, jak se zdá, od spořitelny svůj vklad nejspíš dostane až po dlouhém vyšetřování a možná po ještě delším soudu, a i pak kdo ví jestli. Jestli se okradl, má to, co měl předtím, a zatím to nevypadá, že bude mít brzy něco navíc, kromě starostí a zařizování.

Připusťme tedy další možnost – pana Simka i spořitelnu skutečně okradl nějaký s nimi nespřízněný zloděj. Při dnešní digitální rozmnožovací technice není problém nějakou tu občanku ofotit, vytisknout, zatavit a předložit jako originál. Při troše trpělivosti se lze naučit i podpis. Ale stejně to musel být někdo, kdo zná pana Simka, jeho podpis a stav jeho konta. I tahle možnost je dost dobrodružná, takže to tu asi nevyřešíme. Od toho máme policii. Ale právě ta dobrodužnost je na tom to nejzajímavější.

Jaká jsou vůbec bezpečnostní opatření našich bank (zde konkrétně České spořitelny), když jsou u nich podobná dobrodružství možná? On totiž pan Simek není ani první ani poslední. Před ním to byla jistá paní Bezuchová a zhruba ve stejnou dobu jistý pan Šimek (ano, tentokrát s háčkem), ten přišel o dva miliony díky novému způsobu zadávání příkazů k úhradě prostřednictvím tzv. „sběrných boxů“, který letos na jaře Česká spořitelna zavedla. K převodu peněz prostřednictvím sběrného boxu totiž není potřeba ani občanský průkaz, který by prostřednictvím fotografie potvrzoval vaši totožnost.

Obecně platí, že se banky u malých částek spoléhají především na podpisový vzor a průkaz totožnosti ani nechtějí. Hranice, u níž se průkaz totožnosti začíná požadovat, je buď indiviuální, nebo nejčastěji 100 tisíc korun, u některých bank až 500 tisíc korun. Nějaká striktní pravidla téměř neexistují, nebo se jejich dodržování příliš nesleduje.

V každém případě to byla spořitelna, která pochybila, pokud si peníze z účtu nevybral pan Simek (teď opět ten bez háčku) sám nebo osoba, která měla k dispozici účtem oprávnění. To ale panu Simkovi nemusí být vůbec nic platné – rok starý případ paní Bezuchové, která přišla o 240 tisíc korun, dokazuje, že ani člověk, jenž dokáže svou nevinu, nemusí hned tak dostat své peníze zpátky.

Grafologický rozbor podpisu na výběrovém lístku sice ukázal, že paní Bezuhcová peníze z účtu nevybrala, přesto jí je spořitelna ještě nevrátila. Přitom i kdyby ta dáma nakrásně spořitelnu obrala třeba spolu se svým manželem (kdyby se místo ní podepsal on), měla by jí spořitelna peníze vrátit, podat žalobu k soudu a čekat, až se věc dotáhne do konce. Nenechala se totiž okrást paní Bezuchová, ale spořitelna. Spořitelna udělala chybu, nezabezpečila vklad klienta, ona by měla nést důsledky. Ale to bychom po bankách asi chtěli příliš. Zatím byly zvyklé, že za ně dluhy platí stát, a to se jednalo o miliardy, tak co se obtěžovat se statisíci. Takže kliente čekej.

skoleni_15_4

Chabou útěchou pro paní Bezuchovou a pro pány Simka a Šimka může snad být skutečnost, že díky jejich problémům přišla na ostré světlo světa další slabina našeho bankovního systému. Teprve pod pozorným dohledem veřejnosti se totiž může něco změnit. Na bezpečnostní nedostatky sběrných boxů České spořitelny se snášely stížnosti hned od jejich instalace na pobočkách. Pracovníci spořitelny všechny výhrady odmítali. Třeba se teď zamyslí na tím, do jaké maximální výše budou podobné převody možné. A možná všechny banky na základě odstrašujícího příkladu jedné své kolegyně začnou dávat větší pozor na to, s kým mají u přepážky tu čest.

P.S. Trochu mě mrazí z jedné věci – jestli to ti zloději berou podle abecedy, pak abych se začal bát, aby se z mého jména nestalo nomen-omen: Simka ⇒ nič. I když, kde nic není, ani čert nebere…

Máte obavy, že příští obětí můžete být vy?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je výkonným ředitelem společnosti Internet Info, s.r.o. Je absolventem FF UK Praha. Profesně se věnuje marketingu, internetovému prostředí a financím.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).