Hlavní navigace

Proč je neplatit včas v Česku normální?

13. 2. 2007
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Ochota dlužníků platit řádně a včas jejich závazky patří v Česku k nejhorším v Evropě. Mezi hlavní důvody tohoto stavu patří obecně nízká úroveň právního vědomí a morálky a špatná vykonatelnost práva. Proč se situace nemění a co se s tím dá dělat?

Provozní úvěr zadarmo

Chcete uspět v podnikání? Tak to musíte levně nakupovat, draze prodávat a příliš nespěchat s placením faktur. V Česku si tuto starou radu vzala k srdci většina podnikatelů. Sehnat levné dodavatele a umět výhodně prodávat se přitom daří jen některým. Faktury ale platí pozdě skoro všichni. Podnikatel, který svým dodavatelům platí včas, je vlastně sám proti sobě. Přichází totiž o provozní kapitál ve formě sice neschváleného, ale zato bezplatného dodavatelského úvěru. V bance by přitom musel platit úrok a navíc by ho čekala spousta papírování a nevyhnul by se ani zkoumání své bonity.

Pozdržení úhrad faktur o pár dní nebo i týdnů je u nás zcela běžné a většina dodavatelů s ním už i počítá. Dlužník přitom může klidně vsadit na to, že mu mírné zpoždění v platbách projde bez větších problémů. Přinejhorším dostane nějakou tu upomínku nebo bude muset vyřídit pár nepříjemných telefonátů. Nepřekročí-li ale přijatelné meze a své dluhy nakonec zaplatí, v podstatě mu nic nehrozí. Úroky z prodlení a smluvní sankce se zpravidla uplatňují, až když dojde na vymáhání pohledávek. Tomu se ale každý dodavatel snaží pokud možno vyhnout. V Česku jde totiž o dlouhodobý proces s nejistým výsledkem.

Řada firem deklaruje zásadu, že své zboží či služby poskytuje jen klientům, kteří své splatné závazky hradí řádně a včas. V praxi však tato zásada příliš důsledně dodržována nebývá. Když po pár úspěšných obchodech opadne počáteční nedůvěra, většina dodavatelů je ochotna svým stálým odběratelům ledacos tolerovat, jen aby o ně nepřišla. Konkurence je velká a dnes už dávno neplatí, že problém je zboží vyrobit, ale spíše úspěšně prodat. Výsledkem je mj. i tlak na prodlužování splatnosti faktur. Avšak ani prodloužené lhůty nakonec nejsou vždy dodržovány.

Tato situace se netýká jen obchodu, ale téměř všech oborů podnikání. Jedním z typických příkladů je stavebnictví. Investoři velkých stavebních zakázek často platí pozdě generálním dodavatelům a ti zase menším firmám vystupujícím v roli subdodavatelů. Drobní živnostníci, kteří stojí na konci řady, pak dlouhé týdny čekají, než jim někdo za jejich práci zaplatí – pokud vůbec. Stává se, že jejich obchodní partner mezitím stačí zkrachovat. Ozvat se však příliš nemohou, natož pak uplatňovat vůči svým chlebodárcům smluvní sankce za pozdní úhrady faktur! To by se s dalšími zakázkami mohli rovnou rozloučit. Zájemců, kteří by je rádi nahradili, je přitom spousta.

Jak se bránit nezaplaceným pohledávkám? Ptejte se Pavla Šebáka z Komerční úvěrové pojišťovny EGAP v Poradně Pojištění pohledávek: Kdy ano, a kdy ne?

Chcete mít zaplaceno včas? Zaplaťte!

Špatná platební morálka ale není jediným nešvarem, který se v této oblasti rozmohl. Už při získávání zakázek často rozhoduje nikoliv kvalita a cena odvedených prací, ale výše úplatku osobám, které o jejich přidělení rozhodují. Výběrová řízení bývají více či méně zmanipulována a jejich běžní účastníci pak zastávají pouze roli statistů. Předem známý vítěz s nejvýhodnější nabídkou se o své zisky nemusí obávat – je-li ovšem ochoten se o ně podělit. Původní nízká cena zakázky se v případě potřeby navýší – třeba o vícepráce, s nimiž samozřejmě nebylo možno při zdávání zakázky počítat. Ziskovost zakázky tak není ohrožena.

Úplatky však patří k osvědčeným způsobům i v oblasti urychlení plateb. Chcete, aby vaše faktury byly zaplaceny včas, nebo alespoň přednostně? Tak to tomu musíte trochu pomoci. Někdy stačí bonboniéra a kytice růží, jindy musí připlout kapříci. U velkých zakázek, kde jde o komplexní službu – poskytováním informací potřebných pro úspěch ve výběrovém řízení počínaje a pohlídáním plateb konče – už může jít i o několik českých na stole. Proto není divu, že podle Transparency International úroveň korupčního prostředí řadí Česko spíše než do středu Evropy někam na Balkán.

Nejhorší na tom ale je, že tento problém je dlouhodobý, všeobecně známý a přitom se nedaří s ním cokoliv udělat. Policii, státním zastupitelstvím ani soudům se dlouhodobě nedaří případy korupce vyšetřovat a stíhat. Ono je prý skoro nemožné korupční jednání dokázat. Snad jedině v případě, kdy je někdo chycen přímo při přepočítávání bankovek a zároveň je ochoten sám do protokolu potvrdit, že se jednalo o úplatek, který osobně přijal. Je ale jasné, že to udělá jen velmi slaboduchý jedinec. Politici o řešení problému korupce se zaujetím hovoří, ale zatím skutek utek´.

Vymáhání pohledávek? Hrůza!

Pokud se dlužník rozhodne, popřípadě je okolnostmi donucen, svůj dluh nezaplatit, dostává se věřitel do nezáviděníhodné situace. Moc možností, jak dlužníka k platbě donutit, obvykle nemá. Jedná-li se o pohledávku z dodavatelsko-odběratelských vztahů, bývá často pro věřitele problém její existenci vůbec spolehlivě prokázat, natož se pak domoci jejího zaplacení. Na rozdíl od bankovních úvěrů často chybí písemná smlouva, nebo alespoň řádně potvrzená objednávka i doklady o poskytnutém plnění. O nějakém zajištění pohledávky obvykle už vůbec nelze hovořit.

Dokonce i když má věřitel všechny potřebné dokumenty pohromadě, nemá zdaleka vyhráno. Musí být ochoten do vymáhání pohledávky investovat svůj čas a další nemalé prostředky. Přitom se jedná o dost riskantní podnik, protože výsledek vymáhání pohledávky bývá v Česku krajně nejistý. Na mimosoudní vymáhání nemá každý nervy a žaludek a soudní cesta je velmi zdlouhavá. Výjimkou nejsou soudní spory táhnoucí se řadu let, jejichž výsledkem je sice právoplatný a vykonatelný rozsudek, který však je věřiteli vlastně k ničemu. Má jen další papír, nikoliv své peníze.

Z toho, že jim soud uložil zaplatit pohledávku i s příslušenstvím, si většina dlužníků nic nedělá a často jim to i projde. Po zavedení institutu soudních exekutorů se zdálo, že se karta obrací. Na rozdíl od pomalých a k jakékoliv efektivitě své činnosti nijak nemotivovaných soudů jsou soudní exekutoři přímo ekonomicky zainteresováni na výsledcích své činnosti. Věřitel, který má vykonatelný exekuční titul, jen soudu navrhne, aby nařídil exekuci a o vymožení pohledávky se má postarat soudní exekutor.

V poslední době se ale zdá, že i tato cesta výkonu rozhodnutí může být za daných podmínek slepou uličkou. K vcelku luxusnímu a pohodlnému životu exekutorovi stačí, aby se zabýval jen jednoduchými a lukrativními případy, kdy dlužník má nemovitý či jiný snadno zpeněžitelný majetek, a exekuce se tak dá lehce vyřídit od stolu. Při řešení složitějších nebo – třeba s ohledem na výši vymáhané částky – málo atraktivních případů pak učiní pouze několik formálních úkonů tak, aby nemohl být nařčen z nečinnosti. Tím vše končí. Další možností je, že exekutor vymůže akorát tolik, aby si zaplatil své výdaje a na věřitele nic nezbylo.

Konkurzní řízení? Marná snaha!

Další z možností, jak by se věřitel teoreticky mohl dostat ke svým penězům, je konkurzní řízení. Tomu, že by se k penězům touto cestou opravdu dostali, však už nevěří snad ani největší optimisté. Konkurzní řízení v Česku obvykle trvá právě tak dlouho, dokud konkurzní podstata postačuje na hrazení nákladů jejího správce. Pokud náhodou něco zbude, použije se to na uspokojení pohledávek státu. Běžný konkurzní věřitel pak může v nejlepším případě počítat s tím, že jeho pohledávka bude po několika letech průtahů uspokojena jen do výše několika málo procent.

Konkurzní řízení v Česku trvá v průměru kolem pěti let, ale výjimečné nejsou ani případy, kdy není ukončeno ani po deseti letech. Správce konkurzní podstaty není nijak motivován k tomu, aby co nejdříve a z největší možné části uspokojil pohledávky konkurzních věřitelů, jak mu to ukládá zákon. Spíše naopak. Čím dříve konkurzní řízení skončí, tím dříve přijde o zdroj svých příjmů. Přitom pokud konkurzní řízení neprotahuje příliš okatě, v podstatě nic mu nehrozí. Často se však o průtahy ani nemusí sám nijak zvlášť snažit. Zařídí to za něj soudy v rámci roky trvajících sporů o majetek a vymáhané pohledávky.

Situace by se snad měla o něco zlepšit od poloviny roku, kdy začne platit nový konkurzní zákon, který by měl konkurzní řízení zrychlit a zjednodušit. Nově také zavádí tzv. osobní bankrot jako nástroj pro řešení nezvládnuté finanční situace fyzických osob. Dlužník si po dohodě s věřiteli bude moci vybrat jednu ze dvou možností: buď z výnosu prodeje svého majetku uhradí své dluhy alespoň z jedné třetiny, nebo si svůj majetek bude moci ponechat, ale po dobu pěti let bude věřitelům odvádět své příjmy s výjimkou životního minima. To, zda osobní bankroty pomohou věřitelům, nebo spíše dlužníkům, ukáže až praxe.

Proč je neplatit včas v Česku normální?

Po tom, co bylo uvedeno, je odpověď na tuto otázku vcelku jasná. Moc důvodů, proč platit včas, neexistuje. Úroveň morálky – a nejen té platební – zůstává v Česku velmi nízká. Přitom už pomalu začíná být trapné svádět tento stav jen na dědictví naší socialistické minulosti. Vždyť už je dnes tato minulost vzdálena skoro dvacet let! Ve skutečnosti se tedy jedná spíše o důsledek totálního selhání funkce státu, který účinně nebrání beztrestnému obcházení a porušování zákonů, nezajišťuje vykonatelnost práva a chrání spíše zájmy dlužníků na úkor věřitelů.

skoleni_15_4

Ba co víc. Stát dokonce zákony sám flagrantně porušuje. Stačí zmínit dodnes neuhrazené dluhy státních podniků u zdravotních pojišťoven, které pak nejsou schopny platit mj. své závazky vůči nemocnicím, a ty zase neplatí dodavatelům léků. Není to tak dlouho, kdy se bývalý premiér Paroubek, místo aby se z titulu své funkce zasadil o vyřešení tohoto přetrvávajícího problému, osopil v médiích na dodavatele léků, kteří si dovolili se ozvat a zastavit dodávky léků nemocnicím, které jim za ně dlouhodobě neplatily.

Není pak divu, že porušování smluvních i jiných závazků je veřejností pokládáno za něco běžného a normálního a poctivost a slušnost jsou vnímány spíše jako slabost. Dokud se zkrátka v Česku bude vyplácet neplatit včas, dokud se bude podvádět a uplácet bez nebezpečí jakéhokoliv postihu, dokud tu bude všeobecně nízká úroveň právního povědomí a mizerná vykonatelnost práva, situace se nejspíš nezlepší. Nasnadě je otázka: co s tím může běžný občan či podnikatel dělat? Kéž by na ni existovala jednoduchá pozitivní odpověď!

Finanční reklama 2006 – Hlasujte v anketě o nejlepší finanční reklamu roku a vyhrajte hodnotné ceny!

Máte pohledávky po splatnosti?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).