Hlavní navigace

Na víkend do Ohňové země (nejen) s platební kartou

1. 2. 2016
Doba čtení: 18 minut

Sdílet

 Autor: Letuška.cz
Začalo to jako mnohokrát předtím. Volal mi kamarád, že je k mání zpáteční letenka do Ohňové země za naprosto neuvěřitelnou cenu 8200 Kč. A tak jsme vyrazili.

Můj kamarád Aleš tedy použil přímo jméno cílového argentinského města – Ushuaia, ale to mi v tu dobu vůbec nic neříkalo. Jedná se o město, které se pyšní titulem nejjižněji položeného města na světě. Je to sice jen úhel pohledu, protože na jižní straně průlivu Beagle je ještě chilský přístav Puerto Williams, ale ten vzhledem k jen asi 2700 obyvatelům nebývá za město považován. V Chile totiž musí mít město alespoň 5 tisíc obyvatel. Aby to ale nebylo tak jednoduché, z politických důvodů je mu udělena výjimka a byl oficiálně prohlášen za město. A teď si, milý cestovateli, vyber. I středů Evropy je více, tak proč ne konců světa. Puerto Williams snad někdy příště. Stejně se chceme do Chile a Argentiny někdy vrátit.

Chvíli jsme byli napjatí, jestli letecká společnost evidentně chybný tarif uzná, ale když nám letenky po několika týdnech nebyly zrušeny, začali jsme zařizovat. První bylo potřeba vyřešit maličkost – let nezačínal v Praze, ale v italském Miláně. Spojení mezi Prahou a Milánem je ale celkem frekventované, takže nebyl problém sehnat letenku za rozumné peníze – s EasyJetem za 1228 Kč (zpáteční).

V okolí Milána jsou dvě letiště – Bergamo a Malpensa. My měli štěstí, že oba lety směřovaly na a z Malpensy. Několikahodinovou pauzu v Miláně mezi příletem z Prahy a odletem do Sao Paula jsme vyplnili cestou do restaurace v obci Casa Nuovo v blízkosti letiště, na kterou Aleš našel na internetu velmi dobrá hodnocení a která byla nakonec zavřená – byla otevřena pouze přes oběd, takže jsme toho využili při zpáteční cestě, kdy jsme za 13,50 eura dostali kompletní italské menu (první i druhý chod, salát, vodu/pivo a kávu). Na Itálii to byla velmi rozumná cena. Cestu jsme si prošli dvakrát, protože Aleš zjistil, že ztratil občanku, ale tu jsme nakonec objevili na policejní stanici na letišti, pravděpodobně mu vypadla v letištním autobuse. Až na konci celého našeho výletu, kdy takto postupně ztrácel, ale vždy opět nacházel peníze nebo mobil, zjistil, že má v kapse díru, která se postupně zvětšovala.

Čára přes rozpočet

Ani z Milána nešlo o přímý let. První úsek končil v Sao Paulu, další zastávkou bylo Buenos Aires a teprve třetí let měl být Buenos Aires – Ushuaia s mezipřistáním v Calafate. Už na letu do Milána jsme nabrali asi 2hodinové zpoždění, ale to pro nás nepředstavovalo problém, v Miláně jsme měli poměrně značnou rezervu. Naopak jsme drželi pěsti, aby se zpoždění protáhlo přes 3 hodiny a my měli nárok na odškodnění dle pravidel EU, ale tohle štěstí jsme, bohužel, neměli.

Pak vše probíhalo podle plánu, až na poslední úsek – z Buenos Aires do Ushuai. Já jsem ještě prošel, Aleše už zastavili. Mě pak v tubusu odlovil pracovník odbavovací přepážky. Náš nejdříve zpožděný let byl totiž zkrácen do Calafate. Následující let o tři hodiny později byl plně obsazen. Na letišti v Buenos Aires nás poté posílali od čerta k ďáblu, od jedné přepážky ke druhé, než se nám podařilo domluvit si let na druhý den. Dostali jsme na výběr 4:30 ráno, nebo až odpoledne, brali jsme první ranní let, abychom z té Ohňové země vůbec něco viděli, i když to znamenalo jen pár hodin spánku. Letecká společnost LAN nám zajistila hotel i s večeří. Žádný extra luxus, v koupelně bych čekal trochu větší luxus než pohledový beton, když se honosil 5 hvězdičkami, ale jinak byl pokoj celkem OK. Wi-Fi zdarma a bohatá večeře na účet letecké společnosti nám celkem zvedla náladu. Nakonec neplánované zdržení přineslo i svá pozitiva – a to možnost vyměnit dolary za argentinská pesa za lepší než oficiální kurz.

Veksláci na Floridě

Jestli na našem výletu do Argentiny bylo něco z finančního hlediska zajímavého, tak to byl systém směnných kurzů. Bylo jich několik a navzájem se velmi lišily. Když si chtěl turista vyměnit ve směnárně nebo bance, dostal za americký dolar 9,62 pesos. V obchodech běžně přijímali v kurzu 10 pesos za dolar. Aleš našel na internetu zmínku o dalších kurzech, turistických, kterým jsou Argentincům zúčtovány platby jejich argentinskou kartou v zahraničí. Ten má být asi 13 pesos za dolar a jakýsi „modrý“ (Dolar Azúl), který měl být asi 15 pesos za dolar. Domnívali jsme se, že bez problémů vyměníme za 12–13 pesos, že jen stačí vyjít na ulici a přijít do prvního stánku. V této naivní představě jsme zkusili vyměnit v první palačinkárně u letiště, ale nabídka 10 pesos za dolar na nás i v tom horku v Buenos Aires působila jak studená sprcha. V obavě, že nebudeme moci po příletu do Ushuaie zaplatit ani taxíka, jsme z bankomatu vybrali 200 pesos, za které mi banka strhla z účtu brutálních 522,27 Kč.

Neplánované zrušení letu způsobilo, že jsme zůstali přes noc v Buenos Aires. Ubytování mělo svoje mouchy, ale bylo v úplném centru města, jen pár kroků od hlavní turistické ulice s názvem Florida (asi něco jako ulice Na Příkopech v Praze). Stačilo se projít touto ulicí s fotoaparátem na krku a každých pár metrů nám nabízeli směnu peněz. Trochu jsme zariskovali a směnili rovnou celých 500 dolarů. Kurzy se lišily dle velikosti bankovek, za 10– a 20dolarovky jsme dostali 14,10 pesos, za 100dolarovku 14,50 pesos, moje oblíbené 1dolarovky nechtěli veksláci vůbec.

Informace v tomto odstavci měly být hlavním poselstvím článku, radou, jaké si s sebou vzít bankovky a kde měnit. Jenže zvraty ve finančním systému jsou běžné a nečekané a nejen Argentina v tom má velkou praxi. Pár dní po našem návratu Argentina celý složitý systém několika kurzů zrušila a ponechala kurz pesa na trhu. Při uvolnění byl 14 pesos za dolar.

Ceny

Cenová úroveň v Argentině mě trošku překvapila, částky na cenovkách podobné jako v České republice, jenže v pesos. Což (v závislosti na kurzu, kterým jsme vyměnili) znamenalo přibližně dvojnásobné ceny, než na které jsme zvyklí. I když zde byly určité výjimky. Například benzín – z nějakého záhadného důvodu se velmi lišila cena v Ushuaie (9,73 pesos za litr) a v Buenos Aires (13,42 pesos za litr). Pozor také na to, že benzín v Argentině teče ze stojanů označených jako „Nafta“. Alespoň že naftu označují většinou jako „Diesel“, i když v Ushuaie měli na stojanu „Gasoline“.

Naopak jídlo bylo levnější v Buenos Aires než v Ushuaie. Zatímco v Ushuaie jsme si dali „Lomo completto“ (něco mezi sendvičem a hamburgerem) s hranolky za 160 pesos, v Buenos Aires jsme za večeři s odhadem 300 g masa a hranolky dali 90 pesos a pochutnali jsme si mnohem víc. Párek v rohlíku (cca o polovinu větší než u nás), který Argentinci označují slovem Pancho, byl v Ushuaie za 30 pesos, sendvič se sýrem a šunkou a malým pohárkem Pepsi v Buenos Aires za 20 pesos. Ceny nápojů byly obdobné v Buenos Aires i v Ushuaie – půllitr coly v obchůdku v centru města 20 pesos, v restauraci 25 až 30 pesos, Coca Cola 2,25 l v supermarketu 32 pesos, voda 1,65 litru 11–15 pesos. Velmi levné je zde místní víno, levnější je už jen balená voda, sedmička vína začíná na 12 pesos, takový „zlatý střed“ stojí přibližně dvojnásobek. Je ovšem možné, že po uvolnění kurzu pesa se ceny změní, na zlevnění bych ale moc nespoléhal.

Ubytování? 5000 Kč za 3 noci

Ubytování v Ushuaie jsme objednali přes Airbnb a stálo nás na 3 noci (ze kterých jsme pak vinou zpoždění letu využili jen 2) asi 5000 Kč (placeno předem platební kartou). Pronájem auta v Ushuaie byl opravdu velmi drahý, na 2 dny 180 EUR (Chevrolet Clássico, odhadujeme, že jde o přeznačený nejlevnější sedan od Daewoo, výbava jen nejzákladnější, nemá nic, co není nutné pro pohyb vpřed, žádná klimatizace, centrál, ani elektricky ovládaná okénka), taxíky z letiště v Ushuaie do města jezdily výhradně na taxametr a stály kolem 80 pesos.

Hotel v Buenos Aires na jednu noc vyšel na 1235 Kč (rezervováno přes HotelClub), ovšem cena dle ceníku na místě by byla 90 dolarů (tolik k aktuální akci hoteliérů nejen v ČR „rezervujte si přímo“). Autobus z letiště do centra Buenos Aires byl za 30 pesos (nelze zaplatit řidiči, musí se u okénka na letišti a pouze kartou, hotovost neberou, asi kvůli tehdejšímu švindl-kurzu, možná to nyní po uvolnění pesa bude jinak), šlo ale o patřičně osolený turistický autobus, zpět jsme pak jeli MHD za 3,5 pesa za autobus a 5 pesos za metro.

Cestování MHD po Buenos Aires je složité v tom, že za autobusy lze platit pouze bezkontaktní kartou místních dopravních podniků, kterou jsme, pochopitelně, neměli. Ale přemluvili jsme jednu slečnu ve frontě, aby jízdenky zaplatila za nás. Podle informací na cestovatelských fórech je to v podstatě standardní postup při krátkodobém pobytu, kdy se nevyplatí zařizovat si kartu vlastní.

Cíl cesty

Když už jsme rozhodli podniknout tento výlet, chtěli jsme vidět vše, co se jen do těch dvou dnů vejde. Hlavním lákadlem byli tučňáci. Je to jedna z mála rozumně dostupných destinací (je ještě pár míst v Patagonii, kde jsou pláže s tučňáky), kde se můžete v přírodě k tučňákovi přiblížit, pokud tedy nechcete dát 4 tisíce dolarů za výlet do Antarktidy. Měli jsme navíc štěstí, že krátce před naším odletem jsme se dostali na přednášku právě o Ushuaie a načerpali zde několik informací. Hlavně to, že na ostrov tučňáků jezdí pouze jedna jediná společnost a návštěvnost je omezena na 80 lidí denně. Neměli jsme předem rezervaci, tak jsem počítali s tím, že bude plno a využijeme záložní plán a pojedeme pouze kolem ostrova na katamaránu. Jiné společnosti nemají povoleno na ostrově vysadit turisty, takže tučňáky můžete pozorovat jen z lodi. Cena výletu je ale poloviční a ještě je cestou zastávka na ostrůvcích s lachtaními a ptačími koloniemi.

Za tučňáky

V sobotu ráno jsme tak vzali auto a jeli zkusit štěstí. První překážka na cestě za tučňáky byla finanční. Zodiak s turisty vyjíždí ze soukromého pozemku, na který vede cesta končící závorou, strážní boudou a v ní milou, ale nekompromisní slečnou, která vyžaduje 180 pesos za vjezd či vstup na osobu. A že prý výlet na tučňáky si domluvíme uvnitř. Nechceme kupovat zajíce v pytli (co když bude na tučňáky už obsazeno), ale bez placení nás dovnitř nepustí. Nakonec domluví vysílačkou, že ve skupině je ještě volno. Jedeme si to dovnitř zabookovat, chvilku hledáme muže, co to má na starost, pak Alešovu peněženku, která mu vypadla při vystupování z auta, a pak opět onoho muže. Nakonec jsme našli vše, co jsme potřebovali, a domluvili jsme, co jsme chtěli. Bude nás to stát každého 800 pesos, ale s tím jsme počítali.

Máme ještě čas, než přijede skupina turistů, které máme doplnit, a tak se vydáváme na konec světa (Moat) prohlédnout si nejslavnější fotbalovou branku (kdo sleduje Trabantem kolem světa, tak ví). Cesta sice není asfaltová, ale jde o pečlivě udržovanou šotolinu (cestou míjíme zaparkovaný grejdr), žádné díry, žádné vyjeté koleje, po které lze i s tím naším vrakem uhánět padesátkou. Zrovna, když jsme se bavili o tom, jaká zde asi žijí zvířata a jestli je zde možné srazit něco tak velkého jako jelen, jako u nás, nám skočila pod auto lama. Naštěstí to Aleš ubrzdil.

Dorazili jsme na místo, rychle „Pepíčka na Karlštejně“ a honem zpět na tučňáky. Přijeli jsme dříve než autobus s turisty, takže stíháme ještě návštěvu muzea mořských savců, když už to máme zaplacené. Pohled na kostry delfínů, kosatek a dalších mořských savců není špatný, ale za 180 pesos rozhodně nestojí. V ceně vstupenky na pozemek je ještě návštěva nějakého monumentu, ale to jsme nevyužili. To, co vám po odtržení kontrolních kuponů ze vstupenky zbude, lze použít jako pohled. Bod za dobrý nápad.

Výlet na ostrov s tučňáky za to rozhodně stojí. Průvodci se snaží, aby provádění výprav co nejméně škodilo kolonii, a myslím, že se jim podařilo najít vhodný kompromis. Hnízdiště jsou ohraničena klacky a kládami, za které turisté nesmí, a ti se tak pohybují po improvizovaných cestách. Co ovšem musí dodržovat turisté, naprosto ignorují tučňáci. Takže se jeden uhnízdil pod dřevěnými schůdky přímo na cestě, další nám šel naproti o kus dále. K tučňákům se tak dostanete až na délku paže.

Zajímavostí je, že ostrov obývají dva různé druhy s odlišným způsobem hnízdění. Zatímco jeden si staví klasická hnízda z kamínků, klacků a peří, druhý si hloubí mělké nory. Měli jsme štěstí, že jsme nahlédnutím od cesty mohli vidět mláďata v norách. Občas je možné potkat i třetí druh (my měli to štěstí), který na ostrově nehnízdí, ale vydává se tam na nepravidelné návštěvy.

Laguna Esmeralda

V neděli byla na pořadu dne „Laguna Esmeralda“. Jezero kousek od Ushuai a cesta k němu rozhodně stojí za to. Cesta jedním směrem má oficiálně trvat 2 hodiny, my jsme to zvládli za hodinu a půl i s krátkými zastávkami. Doporučuji jít co nejdříve ráno, u jezera jsme tak byli sami, ale cestou zpět jsme už potkávali skupinky, takže odpoledne to tam musí vypadat jako u nás při výletu na Sněžku. Subjektivně jsme cestu k jezeru zhodnotili jako lepší než národní park. Je zde prakticky to samé, ale na menším prostoru, rychle se střídají různé typy krajiny. Nejdříve hustý les, pak travnatá krajina s řeknou a bobří hrází, opět hustý les, opět otevřená krajina s řekou a řekněme mokřady a pak jezero. Jen podotknu, že až si budete myslet, že už vidíte jezero, tak je to ještě kus cesty, přelezete první bariéru a za ní není očekávané jezero, ale druhá bariéra, a teprve za ní už je jezero. Ale ten pohled opravdu stojí za to.

Národní park

Obětovali jsem 170 pesos a zajeli si do národního parku. Ne že by nebyl pěkný, ale viděli jsme tam to samé, co cestou k laguně, jen na větší ploše. A procházet to pěšky by po intenzivním zážitku z laguny byla trochu nuda. Vypadá to, že v parku se platí jednorázově za vstup (alespoň nás při výstupu nikdo nekontroloval), takže kdo si s sebou přiveze stan a zásoby, může zde zůstat třeba týden a podnikat po parku výlety, a to už se vyplatí.

V parku je několik oficiálních tábořišť a také zde projíždějí autobusy, a pokud jsme to správně pochopili, jsou zdarma (tedy vlastně v ceně vstupenky). Park přiléhá k hranici Chile, tak jsme se rozhodli překonat psychologickou překážku ve formě půlmetrového zábradlí a pokusili se odškrtnout si ze seznamu další navštívenou zemi, ale zarazili jsme se asi 500 metrů od hranice (dle GPS). Ne že by to úplně nešlo, ale za zablácení kalhot nám to nestálo a na druhé straně by nás nejspíše nic jiného než les nebo mokřady nečekalo. Na přírodě je vidět, že zde vanou opravdu prudké větry – kamkoliv se člověk podívá, je vidět polomy nebo stromy ohnuté a „seříznuté“ větrem.

Buenos Aires

Při cestě zpět nás čekalo přenocování v Buenos Aires, tak jsme se rozhodli, že když už jsme v městě tanga, tak se na něj půjdeme podívat. Na ulici Florida kromě veksláků jsou i všelijací naháněči na různé akce a výlety, tak jsme se nechali ulovit. Nabídka byla široká, obchodník se z nás snažil dostat informace, jaký typ tanga chceme vidět, jestli něco modernějšího, nebo naopak klasičtějšího, ale když mu Aleš řekl jsme turisti, co jsou poprvé v Buenos Aires, a chceme prostě vidět tango, tak se už dál zbytečně nevyptával. První nabídka byla za 900 pesos na osobu s večeří o několika chodech a vínem. Když se nám to zdálo moc, přišla o něco nižší cena jen s vínem, nakonec jsme vzali za 350 pesos jen vstup.

Podle „úrovně zakoupených služeb“ je také určený čas vstupu, takže když jsme přišli, ostatní turisté akorát dojídali a my jsme na šou čekali jen asi půl hodiny. Peněz jsme určitě nelitovali, byť nás začátek trochu vyděsil. Program začínal tím, že spolu tančili muži, tak jsme žertovali, jestli jsme náhodou omylem nezapadli do Modré ústřice. Naštěstí se pak přidaly i ženské a bylo z toho zajímavé vystoupení. Za lehce přes hodinu trvající show s 8 tanečníky, 2 zpěváky a živým orchestrem nám cena přišla přiměřená.

Malá zastávka v Brazílii

Jak jsem psal výše, cestou jsme měli mezipřistání v Sao Paulu (Brazílie). Směrem tam jsme to měli tak akorát na přestup, ale na zpáteční cestě jsme měli několikahodinovou rezervu, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme do Sao Paula. Aleš si vzpomněl na encyklopedii, kterou ještě jako dítě dostal od rodičů a kde se psalo, že letiště v Sao Paulu drží jeden světový rekord. Má jít o letiště, které je nejvzdálenější od města, po kterém se jmenuje. Platnost této informace jsme neověřovali, spokojili jsme se s tím, že je to „fakt daleko“, počítali jsme tak s hodinou jízdy po dálnici. Čas bychom na to měli a lepší strávení nějakých 6 hodin času nás nenapadlo. Aleš našel čísla autobusů, které z letiště měly do centra jezdit (bohužel později jsme zjistili, že odjíždějí od terminálu 2, a my jsme byli na trojce), a tak jsme se snažili co nejrychleji dostat přes celníky a najít autobus.

Nejdříve jsme ale potřebovali nějakou hotovost. Ve směnárně na letišti ani neměli vyvěšené kurzy, tak jsem čekal nějakou čertovinu (něco jako zkoušejí na turisty směnárny v Praze na letišti, Hlavním nádraží nebo Václavském náměstí), ale řekl jsem si „o kolik nás na 20 dolarech mohou obrat a víc stejně nepotřebujeme“. Pokusil jsem se tedy vyměnit 20 dolarů, ale byl jsem omítnut, že takto malé částky nemění, a navíc mají minimální poplatek za směnu 18 dolarů. Rozhodli jsme se využít bankomatu. Nemohli jsme žádný najít, a v tom si Aleš všiml úschovny zavazadel s tím, že tam budou umět anglicky, zeptáme se na autobus a na bankomat a necháme si zde bágly, ať je nemusíme tahat. No, mýlil se. Za uschování zavazadel chtěli v přepočtu 200 Kč za kus, a to jsme se rozhodli, že to na těch pár hodin nemá cenu a budeme je raději nosit. A anglicky paní také neuměla. My pro změnu neuměli portugalsky, ale držíc se hesla, že „španělština je skoro stejná, to nám musí rozumět“, jsme alespoň zjistili, kde je na letišti bankomat. Našli jsme hned tři, a to vedle sebe a všechny patřily stejnému provozovateli. 

Karty Visa? Nebereme

Další čárou přes rozpočet bylo, že nebraly karty Visa, takže jsme nemohli použít kartu, kterou jsme pro tuto cestu vyčlenili (aby se to pak dobře rozpočítávalo), a využili jsme záložní. I zde nás čekalo nepříjemné překvapení, bankomat za výběr požadoval poplatek 19,99 RS. Nemilé, ale pořád třetina toho, co chtěli ve směnárně, a jiná možnost přijít k hotovosti zde nebyla. A kartou bychom v autobuse nezaplatili.

Máme hotovost, to nejsložitější je za námi. Tedy tak jsme si to mysleli. Opět jsme se mýlili. Před terminálem hledaná čísla autobusů nejezdila, byly zde pouze předražené turistické autobusy (cena i více než 20násobná proti tomu, co měla stát místní hromadná doprava), a tak jsme se snažili zjistit, jak se do centra dostaneme. Nějakou zastávku MHD jsme našli, bohužel z jízdních řádů žádný název nenapovídal, že by mělo jít o centrum Sao Paula. Zkoušeli jsme se tak v přijíždějících autobusech ptát, jestli jedou do centra, až jeden nám řekl, že ano. Tak jsme zaplatili 4,50 RS a nastoupili. Cesta trvala přibližně námi předpokládanou hodinu, jen nebyla po dálnici, ale po nějaké „okresce“ lemované lepšími či horšími čtvrtěmi. 

Po hodině nám řidič řekl, že „tady to je“. Podivili jsme se, že to nevypadá jako centrum Sao Paula, a na oplátku se podivil on, že jsme chtěli do Sao Paula. V centru jsme byli, ovšem v centru městečka Guarulhos na cestě mezi letištěm a Sao Paulem. Je to jako byste se v Praze na letišti zeptali, jestli jede do centra, on vám odkýval, že ano, a odvezl vás do centra – no, třeba Kladna. Však kdo by čekal, že cizinec s batohy bude chtít do Prahy? :) Tak jsme si dali oběd a za 7 RS se svezli kyvadlovou dopravou hotelu Ibis zpět na letiště.

Mohu-li obě země zhodnotit, rozhodně se mi více líbila Argentina. Přišla mi hodně evropská. Dokonce více evropská než některé země, které opravdu v Evropě jsou. Všechno zde fungovalo, na ulicích i v přírodě byl pořádek. V Brazílii jsme byli sice jen pár hodin, ale můj dojem z ní veskrze negativní. Přišla mi chaotická, na ulicích nepořádek, taková více Afrika než Evropa. Ale snad to byl dojem klamný a budu mít příležitost si ho někdy opravit.

Má to vůbec cenu?

Týden můžete strávit i jinak než jeho většinu prosedět v letadlech a na letištích, abyste strávili víkend někde na druhém konci světa. Ale zase proč ho netrávit tak, že se podíváte někam, kam by vás to nikdy nenapadlo. Proč jsme letěli zrovna sem, jsem zmínil na začátku článku. Byla sem levná letenka. To byl prvotní impuls. A zatím jsme tam nebyli. To stačilo k tomu, že jsme si řekli, že to cenu má. Není to naše jediná „bláznivá cesta“. Dovolené je málo, a tak se snažíme využít každý den. Víkend stačí tak na výlet do okolních států, ale když je nějaký ten svátek v pátek nebo v pondělí, tak se dá vyrazit i o kousek dál.

Na Silvestra jsme se v obvyklé sestavě (Aleš, Aleš, Martin a já) vydali na Ukrajinu do Lvova, města, kde se v poslední době hodně rozšířily únikové hry. Dali jsme čtyři za cenu, co by v Praze stála jedna. A já si kromě zážitků z her přivezl i naražená žebra, protože chodníky pokryl sníh a led. Ale i to k tomu patří, jak se říká „když se nestalo nic horšího…“

dan_z_prijmu

Zatímco píši tento článek, připravujeme se na výlet na Maltu. Pátek + víkend. A to v pátek chceme ještě stihnout start závodu Budapešť – Bamako, závodu, který si Alešové s favoritemdoafriky.cz loni zkusili na vlastní kůži. Na Velikonoce s jinou partou do Londýna, v květnu už v obvyklé sestavě na týden do jižní Afriky a na Cyrila a Metoděje chceme dát autem z půjčovny Nord Cap. Původně to měla být klasická kombinace já, dva Alešové a Martin, ale trochu se nám to vymklo a už jsme na třech autech. Tam přes Dánsko, zpátky přes Finsko. Chceme na to obětovat jen 3 dny dovolené, takže to znamená denně i tisíc km v autě.

Závěr

Vyzkoušel jsem si různé dovolené – válet se tři týdny nebo měsíc na stejné pláži v all inclusive hotelu, dokonce jsem byl i 3 týdny na ostrůvku, který jsem za 20 minut obešel dokola. A líbilo se mi to. Nyní mám období, kdy vyrážím na výlety, kde i cesta je cílem, kde proletím danou zemi rychlostí blesku. A také se mi to líbí. Je to návykové. Ještě nedávno jsem nechápal, když Aleš po návratu z druhého konce světa už po několika týdnech říkal, že je doma už moc dlouho a že by zase někam jel. Už to mám taky. Teď jsem si uvědomil, že tento rok od července nemám nic naplánováno. Půl roku nikam? No, snad Aleš na něco přijde.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Neúnavný přispěvatel do diskuzních fór na českém internetu je zároveň moderátorem diskusí na serverech Měšec.cz a FinExpert.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).