Hlavní navigace

Minimální sazby povinného ručení a jak se proti nim bránit

18. 1. 2001
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Proč reguluje stát minimální pojistné, zatímco ve většině ostatních případů regulace naopak zadává maximální možnou cenu (telekomunikace, elektřina, apod.)? A jakým způsobem se proti tomu pojišťovny společně se spotřebiteli brání? Chovají se pojišťovny nabízející pojištění odpovědnosti nezákonně?

Ve značném množství komodit se vláda České Republiky uchyluje k tzv. regulacím cen. Příčinou byla od počátku liberalizace českého trhu snaha dosáhnout stabilních tržních podmínek za co nejmenší cenu vyváženou poklesem životního standardu populace, neboli obecněji, blahobytu. Ze strachu z výrazného růstu indexu spotřebitelských cen se tedy zafixovaly některé klíčové položky spotřebního koše na fixních maximálních cenách, které zatím nedosahovaly rovnovážné tržní úrovně.

Komodity dostupné za regulované ceny se dají rozdělit do dvou základních skupin. Jednou z nich je skupina těch, které jsou doopravdy i nyní pod úrovní tržní hodnoty a stát se pouze snaží udržet sociálně stabilní situaci v ekonomice za cenu poklesu efektivity celého systému, což může reprezentovat třeba často diskutované regulované nájemné. Tyto regulace ovšem ve vyspělé tržní ekonomice, kterou, doufejme, bude časem i Česká Republika, nemají co pohledávat.

Do druhé skupiny regulovaných cen patří zboží produkované firmami, které jsou tzv. přirozenými monopoly, tedy jedinými výrobci na trhu, kterým z podstaty věci na trhu nemůže vzniknout konkurent a tedy takovýto podnik nestanovuje cenu na základě konkurenčně tržních principů, ale naopak se vždy snaží prodávat menší množství produktu za vyšší cenu, než by bylo ekonomicky efektivní pro celý tržní systém.

Zcela jiným případem je regulace minimálních cen pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, tedy povinného ručení. Poskytování povinného ručení není zpravidla příliš lukrativní podnik a hrozí často nebezpečí, že by se snad pojišťovna mohla, místo snahy poskytnout povinné ručení za přiměřenou cenu, pokusit tímto způsobem získávat finanční prostředky, které by jinde mohla získat jedině ztěží.

Nebo, ještě jednodušeji, pojišťovna, která špatně ohodnotí riziko plynoucí z uzavřené pojistné smlouvy, může nabídnout nepřiměřeně nízké pojistné, čímž na jedné straně přebere klienty pojišťovnám s realističtějšími výpočty pojistného a současně uspíší své vlastní finanční problémy a neschopnost plného pojistného plnění. Třetím častým rizikem stanovení pojistného je špatný odhad očekávaného zhodnocení pojistného kmene, kterým ta která pojišťovna disponuje.

Následkem špatného odhadu technické úrokové míry (de facto výnosu) nabídne pojišťovna opět nižší pojistné, než by odpovídalo tržní cenové hladině. Často se tedy souboj nabídek klientům mezi jednotlivými pojišťovnami může přibližovat souboji o pojistný kmen balancujícím na hraně morálního hazardu. Z těchto důvodů je tedy nezbytné, aby existovala instituce minimální možné ceny povinného ručení, která zamezí možným finančním problémům pojistitelů a následně i pojištěnců.

Srovnání povinného ručení na Měšci

Vyberte si to nejlepší povinné ručení a sjednejte si ho online.

Zákon č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů říká, že pojistné musí být stanoveno tak, aby byla zabezpečena splnitelnost závazků z pojištění odpovědnosti, dostatečná tvorba technických rezerv a úhrada České kanceláři pojistitelů, která mimo jiné spravuje garanční fond a stanovuje minimální pojistné na každý rok. Minimální pojistné se každým rokem zvyšuje v procentuální výši nárůstu indexu spotřebitelských cen, popř. škodného průběhu, je-li vyšší.

Aby byli alespoň částečně kompenzováni klienti s beznehodovostním průběhem pojištění, může být těmto pojištěncům pojistné sníženo až o 5% pod hranicí minimálního pojistného každým rokem (tedy za každý rok bez nehody). Jinak to z logiky zákona není možné.

Zákon mimo jiné upravuje i výši maximálního pojistného které nesmí přesáhnout hodnotu minimálního pojistného o 30 %, jelikož ovšem většina pojišťoven postavila cenu pojištění odpovědnosti velmi blízko minimálním možným cenám, nebudu se touto částí zákona zaobírat. Naopak je důležité si uvědomit, že ač jsou ceny povinného ručení téměř identické, neexistují prakticky mezi pojišťovnami dva identické produkty.

skoleni_15_4

A zde se právě projevuje krátkozrakost většiny regulačních zásahů do ekonomiky. Stát sice může regulovat částku placenou za uzavření pojistky, ale evidentně se mu nedaří regulovat také množství různých protislužeb nabízených pojišťovnami klientům (asistence, zelené linky, slevy na zboží, atd.), které jsou obtížně kvantifikovatelné v peněžním vyjádření. Pojišťovny tedy tímto způsobem elegantně obcházejí zákon.

Některé pojišťovny, a není jich v ČR málo, ovšem objevily ještě jednu cestu. Nabízejí svým klientů možnost současného uzavření havarijní pojistky s možností uplatnění formální slevy na této havarijní pojistce místo výraznější slevy na povinném ručení, která je ze zákona nepřípustná. Tento způsob hospodaření se ovšem pojistitelům nemusí vyplatit a byly-li sazby za minimální pojistné postaveny Českou kanceláří pojistitelů správně, je chování některých českých pojišťoven přinejmenším značně riskantní. O legálnosti takového způsobu získávání klientů ať rozhodnou právníci.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).