Hlavní navigace

Kdo zaplatí dluhy?

3. 5. 2001
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Je tomu téměř rok, co padl jeden z pěti největších bankovních domů v České republice. Proč k tomu došlo? Kde se stala chyba? A kdo bude platit dluhy?

Investiční a poštovní banka byla privatizována nejprve v kupónové privatizaci. Stát si ponechal majoritní podíl, a mohl tedy kontrolovat vývoj v bance.

Majoritní podíl státu však nezúůstal dlouho. Již v roce 1993 se Fond národního majetku nezúčastnil navyšování základního jmění IPB, v důsledku čehož stát ztratil majoritní podíl na IPB, a tím se vzdal efektivní možnosti ovlivňování dalšího vývoje hospodaření banky. Odůvodněním ze strany FNM a Ministerstva financí ČR bylo, že stát nadále nehodlá investovat do bankovního sektoru. Zejména ve světle dalších účastí Fondu národního majetku při navyšování základního jmění zní toto odůvodnění ne zcela věrohodně. Ostatně věrohodnost tohoto tvrzení v současné době zkoumá Nejvyšší kontrolní úřad.

K rozhodnutí o prodeji státního podílu v Investiční a Poštovní bance došlo v době, kdy finanční situace IPB byla neudržitelná bez posílení základního jmění. Na zasedáních vlády dne 23.7.1997 a dne 4.3.1998 vláda rozhodla o prodeji státního podílu společnosti Nomura Europe plc. (dále Nomura). Za 36,29 % akcií Nomura zaplatila 3 mld. Kč. Její podíl na akciích Investiční a Poštovní banky vrostl na 46,6 %. Hlavním důvodem odprodeje podílu právě Nomuře byl její závazek navýšit základní jmění o 6 mld. Kč a vydání podřízených dluhopisů ve stejné výši. Což splnila.

Provedená opatření v oblasti navýšení základního jmění měla za cíl stabilizovat situaci IPB. Pro další úspěšný vývoj však byla nezbytná změna v řízení úvěrového rizika, kterou si Fond národního majetku a vláda České republiky slibovali od nového vlastníka. Zdálo se tedy, že vše spěje ke šťastnému konci.

Ovšem krátce po převzetí akciového podílu došlo k převodu 46 % akcií IPB na dceřinou společnost Nomury, Saluka Investments B. V, sídlící na Kajmanských ostrovech. Vlastnická práva si nadále ponechala Nomura.

Výše zmíněnou transakcí došlo k porušení zákona, neboť při nabytí akcií banky sídlící v České republice je třeba žádat o povolení Českou národní banku, což Saluka neučinila. Společnost Saluka měla v úmyslu akcie prodat třetí osobě, k čemuž podle ČNB pravděpodobně nedošlo, neboť ona třetí osoba je spravována renomovanou finanční institucí, která vyžadovala veškerá potřebná povolení, tedy i povolení k nabytí akcií IPB Salukou.

Potíže pomalu narůstaly i uvnitř banky.

Aby banka předešla nutnosti tvorby opravných položek, prováděla operace ke snížení úvěrového rizika. Jednalo se velmi často o nestandardní operace vedoucí sice ke snížení objemu klasifikovaných úvěrů v bance, ale jejichž výsledkem nebylo snížení rizika. Mezi tyto operace patřil odprodej nedobytných pohledávek společnosti NIPB, a. s., která je plně vlastněna Investiční a Poštovní bankou, a tudíž riziko a následné náklady nesplacení úvěrů nese plně IPB.

Krátkodobá opatření z konce roku 1998 a začátku roku 1999 ovšem skutečně zajistila, že banka nemusela tvořit opravné položky.

Podíl klasifikovaných úvěrů byl ovlivněn též operacemi se spřízněnými subjekty. Docházelo k situacím, kdy po zamítnutí žádosti o úvěr zodpovědným zaměstnancem management IPB poskytnutí úvěru prosadil. Běžným se stával prodej majetkových účastí se zpětným odkupem za podmínek nevýhodných pro banku. Auditor doporučil tyto operace neprovádět, což vedení banky odmítlo.

Na horšící se situaci v IPB poukázal již audit za rok 1998. Ve své zprávě auditor upozorňuje vedle nestandardních úvěrových operací i na nedostatky v oceňování cenných papírů. Vybrané tituly byly postupovány zahraničním podílovým fondům a nebonitní aktiva byla převáděna na k tomu účelu založenou komanditní společnost. Celkový rozdíl v ocenění cenných papírů se odhaduje na 64 mld. Kč.

Na základě zpráv od auditora provedla v roce 1999 Česká národní banka v IPB nejprve sérii informačních návštěv, která vyvrcholila komplexní kontrolou ve 2. pololetí, ze které vyplynula potřeba navýšení základního jmění. To bylo schváleno valnou hromadou ze dne 16.11.1999 ve výši 2,6 6,69 mld. Kč. K navýšení však nikdy nedošlo vzhledem k předběžnému opatření soudu vydaného na základě žaloby minoritního akcionáře.

25. února 2000 předala Česká národní banka protokol o zjištěných nedostatcích Investiční a Poštovní bance. IPB se proti zjištěním odvolala a podala námitky proti jednotlivým bodům. Uvedla, že provádí kroky ke snížení úvěrového rizika a navýšení základního jmění banky o 13,4 mld. Kč, čímž dle zákona svázala ruce centrální bance až do posouzení námitek. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolání obsahuje 270 stran textu a 9700 stran příloh, nebyla reálná šance dočkat se konce projednání. Přičteme-li, že po posouzení námitek je třeba provést kontrolu změny stavu banky, proti níž se lze opět odvolat, ČNB neměla sebemenší zákonnou šanci zasáhnout na základě zjištění komplexní kontroly. Musela tedy čekat na potvrzení svých zjištění auditorem.

Vzhledem ke znalosti špatné situace v IPB začala Česká národní banka hledat řešení. Případný krach banky by podle studií ČNB znamenal ohrožení stability finančního sektoru a pokles růstu hrubého domácího produktu o 2 – 4 %. Proto se rozhodla o záchranu IPB i za cenu státních záruk.

Hledání kooperativního řešení s Nomurou nevedlo k přijatelným závěrům, neboť Nomura požadovala tržní podíl na transakci, který by jí zaručil zisk, a ČNB chtěla získat kontrolu nad bankou, kterou sanuje. Centrální banka hledala další partnery, kteří by se podíleli na záchraně banky. V úvahu přicházela ČSOB a Allianz-Unicredito.

Výroku auditora se národní banka nedočkala, neboť problémy završil run na IPB v týdnu od 12. června 2000. Denní pokles vkladů činil 4 525 mil. Kč, dne 13.6.2000 již 5 964 mil. Kč, dne 14.6.2000 dokonce 6 491 mil. Kč.

V pátek 16. 6. 2000 byla nucená správa uvalena. Tři dny na to byla Investiční a Poštovní banka předána ČSOB.

Předání Investiční a Poštovní banky do rukou Československé obchodní banky proběhlo nezvykle rychle. V pátek centrální banka uvalila nucenou správu a již v pondělí měla IPB nového majitele. Proč ten spěch?

Již od počátku roku Česká národní banka jednala o řešení situace v IPB se dvěma partnery ČSOB a Allianz-Unicredito. Měla tedy dostatek času projednat předem veškeré možné varianty vývoje a jejich řešení. Nakonec se centrální banka rozhodla jednat dále exkluzivně s ČSOB a předložila k tomu své důvody.

Asi největším pozitivem ČSOB oproti Allianz-Unicredito byla skutečnost, že ČSOB je držitelem bankovní licence a Allianz-Unicredito nikoli. To hrálo závažnou roli při rozhodování o výběru strategického partnera, neboť ve stejný den, kdy došlo k předání IPB, bylo zahájeno i řízení o odnětí licence IPB.

Druhým veřejně známým důvodem pro výběr ČSOB bylo, že nabízela okamžité převzetí IPB bez znalosti skutečného stavu banky s následným určením ceny podle dohodnutého vzorce. Allianz-Unicredito požadovala nejprve zjištění situace IPB a teprve posléze by došlo k prodeji.

V době uvalení nucené správy navíc ČSOB jako jediný subjekt podal nucenému správci oficiální nabídku na nákup podniku IPB.

Spěch, jakým byla Investiční a Poštovní banka prodána, ČNB vysvětluje obavou o stabilitu finančního trhu v České republice. Obava byla dle mého názoru oprávněná, neboť prodlužování nejistoty by jistě vneslo nestabilitu do společností majetkově spjatých s IPB. A těch není málo a jejich význam není nezanedbatelný.

IPB měla významný podíl v těchto společnostech:
* Českomoravskou hypoteční banku
* Českomoravskou stavební spořitelnu – největší v zemi
* IPB Pojišťovnu
* IPB Real
* PIAS – správce investičních a podílových fondů

skoleni_15_4

ČSOB za IPB zaplatila 2 mld. Kč za záruky státu (do výše cca. 180 mld. Kč), akcionářům cenu dle znaleckého posudku, zvýšenou o 3 mld. Kč, nejméně však 100 mil. Kč.

Československá obchodní banka získala jednoho ze svých největších konkurentů téměř zadarmo. Kdo ale zaplatí dluhy, které zůataly po Investiční a Poštovní bance? Stát se za ně zaručil a zdá se, že podstatnou část bude muset zaplatit. Záruky za IPB nás, občany České republiky a daňové poplatníky, mohou přijít až na 25000 Kč! Ovšem pokud by se stát za špatné úvěry nezaručil a nechal IPB padnout, kdo ví, zda by nás to nakonec nepřišlo ještě dráž.

Má stát pomáhat bankám?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Šefredaktor odbormných komutních webů Poradci-sobě.cz a Realiťáci-sobě.cz. Šéf obsahu EMA data.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).