Ústavní soud 22. března zrušil § 97 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb. a vyhlášku č. 485/2005 Sb.Tyto předpisy nařizovaly telekomunikačním operátorům a poskytovatelům internetového připojení uchovávat data o komunikaci po několik měsíců. Na vyžádání je pak musely zprostředkovat policii či bezpečnostním službám. Soud je s rozsudkem zároveň označil na odporující ústavě a právu na soukromí.
V praxi se tedy například u mobilních telefonů uchovávaly informace o uskutečněných i neuskutečněných telefonních hovorech, informace o BTS, které hovor spojovaly, informace o délce hovoru, o IMEI použitých telefonů, o čísle SIM, o číslech dobíjecích kupónů použitých u té které SIM, atd.
U internetové komunikace pak zejména o přístupu k síti (např. čas, místo a délka připojení, údaje o uživatelích a jejich uživatelských účtech, identifikátor počítače i serveru, k němuž bylo přistupováno, IP adresa, úplné doménové jméno, objem přenesených dat, aj.), dále údaje vztahující se k přístupu ke schránkám elektronické pošty a přenosu zpráv elektronické pošty (v tomto případě jsou uchovávány prakticky veškeré údaje kromě obsahu samotných zpráv, tj. včetně identifikace adres, objemu přenesených dat aj.), a v neposlední řadě i údaje o serverových a ostatních službách, např. zadané URL adresy, druh požadavku, údaje o použití chatu, usenetu, instant messagingu (např. ICQ) a IP telefonie, a to včetně identifikace komunikujících stran, doby a použité služby,
píše Martin Malý, redaktor sesterského serveru Zdroják. Více si o tématu můžete přečíst v článku: Sporná povinnost uchovávat údaje o elektronické komunikaci byla zrušena
Argumentace proti stávající právní úpravě
51 poslanců, zastoupených Markem Bendou (ODS), podalo návrh na zrušení výše uvedených odstavců a vyhlášky k Ústavnímu soudu 26.3.2010. Návrh na zrušení citovaných ustanovení byl zdůvodněn tím, že se jedná o nepřiměřený zásah do lidských práv a svobod, zejména do práva na soukromí. Argumentace se opírala mj. o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a dalších soudů, které rozhodovaly podobné spory.
Dále poslanci upozorňovali na to, že zásah do soukromí není jen bezprostřední, ale může nastat kdykoli v budoucnu. Rovněž kritizovali i to, že stát neshromažďuje tyto informace sám, ale předává tuto povinnost soukromým osobám, čímž roste možnost zneužití těchto dat. V neposlední řadě pak argumentovali tím, že případný užitek z této právní úpravy, resp. cíle, které sleduje, jsou v hrubém nepoměru s omezením svobod, které představuje.
Navrhovatelé uvedli, že: „(…) Povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje v takovém rozsahu má prakticky za následek vyloučení existence nekontrolované a nemonitorované telekomunikace, což je nutno považovat za obzvlášť intenzivní zásah do soukromí všech osob užívajících telekomunikační prostředky (telefonie, užívání služeb internetu), které se v současnosti již nevyužívají pouze ke komunikaci mezi lidmi, ale zasahují široké spektrum každodenních činností (nakupování, bankovní operace, vzdělávání, medicína aj.). Z uchovávaných údajů tak lze dovodit celou řadu dalších (v řadě případů velmi citlivých) údajů a informací o dané osobě a jejím soukromí. V řadě případů lze z identity adresáta telefonátu nebo e-mailu odhalit citlivý údaj o odesílateli (např. pokud je adresátem lékař-specialista), podobně lze z navštívených internetových stránek zjišťovat informace o názorovém smýšlení, zdravotním stavu nebo sexuální orientaci dané osoby. (…) Navíc údaje jsou uchovávány bez existence konkrétního podezření. Optikou napadených ustanovení je tak každá osoba považována za podezřelou bez existence konkrétních okolností, které by k tomuto podezření opravňovaly, což je v právním státě nepřípustné.“