Trend čajoven k nám pronikl ze zahraničí. Jejich historie se začala psát ještě v době rakousko-uherského mocnářství. V roce 1908 byla na pražském Výstavišti otevřena první čajovna. Za přispění inženýra Václava Havla (jeho vnuk Václav Havel se stal 9. „českým“ prezidentem) byla o něco později přemístěna do Pražské Lucerny, kde nesla jméno Yohokama. Čajovnám však nepřála doba a spíše živořily. Po válečných strastech jim po roce 1968 zazněl umíráček. Až do roku 1989 nebyla v České republice čajovna žádná. Vařilo se pokoutně a jen pro okruh přátel a známých.
Snad díky tomu, že zde čajovny nebyly, se jim začalo poměrně dobře dařit. Podle slov Aleše Juřiny, spolumajitele firmy Spolek milců čaje s.r.o. je provozování čajovny poměrně slušné živobytí, které stačí pro uživení jak samotného podnikatele, tak jeho rodiny. Počet čajoven se v Česku pohybuje okolo dvou set. Lze jen obtížně spočítat jejich přesný počet, neboť některé čajovny nabízejí kromě svého tradičního sortimentu také kávu nebo nealkoholické nápoje.
Jak poznat pravou čajovnu
Provozovatelé čajoven, kteří jsou zarytými čajaři, mají sortiment složen z prodeje sypaných a balených čajů a následně nabízejí jejich přípravu a konzumaci přímo v čajovně. Kromě toho prodávají i stylově zaměřenou hudbu, nejčastěji esoterickou, na pultech lze objevit literaturu se zaměřením na čajovou tématiku. Kromě pochutin jako je například sušené ovoce či nejrůznější plody zalité v jogurtu nebo karobu představuje jednu z nosných prvků každé čajovny i nabídka čajové keramiky. Celkový dojem uvozují vonné tyčky ze všech koutů světa.
Kdo přijde do čajovny poprvé, bude překvapen, kolik čajů je v denní nabídce. Stav málokdy klesne pod sto druhů všech možných chutí, barev a sklizní. Pro nezkušené pijáky čaje je nejvhodnější, aby se poradili na jejich prvním čaji s obsluhou. Není nic horšího pro nováčka, než zajít do vychvalované čajovny a dát si čaj, který je určen skoro jen pro fajnšmekry. Vybavení čajoven odpovídá jejich zaměření coby úkrytu před vnějším hektickým světem. Kromě stolků si lze ke konzumaci nápojů i lehnout. Nejčastějším způsobem přivolání obsluhy je použití zvonečku. Placení útraty neprobíhá u stolků, ale u pultu obsluhy.
Vodní dýmky, mobilní čajovny
Jak bylo napsáno výše, ortodoxní čajovny nabízejí jen přesně vymezený rozsah sortimentu. Žádné náhražky v podobě limonád nebo odvěkého rivala v podobě kávy. Využít svůj komerční potenciál se snaží čajovny i prostřednictvím hojně diskutovaných vodních dýmek. Obavy před zkresleným pohledem laické veřejnosti nejsou vodní dýmky častým artiklem v čajovnách. Trpěnou existenci pokoutních „čajoven“, které jsou jen nehostinnými sklepními kuřárnami školních dětí, považujeme za skandální a nemravnou,
říká Aleš Juřina. V Dobrých čajovnách, které jsou frančízově provozovány jeho firmou, mají své vodní dýmky své místo, avšak záleží i na vztahu jednotlivých frančízantů. V pádě každém však dbáme na nabízení dýmek jen v dobře větraných separátních salóncích a kontrolu zletilosti kuřáků.
Zapálit si však cigaretu není v mnoha čajovnách možné. Jsou nekuřácké.
Mezi módní záležitost posledních let jsou mobilní čajovny, které jsou často k vidění na letních hudebních festivalech u nás i v zahraničí. V praxi se jedná o postavení velkého vojenského stanu a nabízení čajů přímo v areálu festivalů.
Návštěvnost čajoven
Průměrná čajová nabídka sestává z jednoho dvou čajů a nějaké pochutiny. Útrata za dvě hodiny posezení vyjde na stokorunu. Z podkladů námi oslovených čajoven vyplývá, že typickými návštěvníky čajoven jsou ženy. Poměr hovoří jasně: čtyři z pěti návštěvníků tvoří něžnější pohlaví. Jedním z pilířů našeho „konceptu“ je otevřenost čajovny pro všechny generace – od školáků přes maminky s kočárky a manažery po ezoteriky a seniory. Mezi štamgasty převažují muži a mezi standardními zákazníky ženy,
shrnuje dlouholeté pozorování návštěvníků Aleš Juřina z Dobré čajovny.
I přes rostoucí trend jsou čajovny pro většinu české populace stále neznámé. Zejména v menších městech není překvapující, že byť tu existuje čajovna, která má za sebou desetiletou historii, budí v místních obyvatelích rozpaky, když se jich zeptáte, jak se do ní dostat, protože o ní nic netuší.
