Hlavní navigace

Kdy pracovní práva zanikají a kdy se „jen“ promlčují

18. 8. 2011
Doba čtení: 16 minut

Sdílet

Promlčení i prekluze představují časové omezení výkonu práva. Prosazování nároku je třeba uskutečnit v určité době po jeho vzniku, a to především z důvodu právní jistoty a procesní ekonomie.

Právo se promlčí, jestliže není vykonáno ve stanovené (předepsané) době. Subjektivní právo (nárok) promlčením nezaniká, avšak zásadně se oslabuje, neboť se snižuje pravděpodobnost úspěšného dovolání se jeho (soudní) ochrany, a tedy realizace (přiznání a vymožení) uplatňovaného nároku. Nárok z práva vyplývající se stává podmíněným.

Po uplynutí promlčecí doby rozhoduje o vymahatelnosti dlužník

K promlčení se nepřihlíží ve všech případech, ale jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá (vznese námitku promlčení). Pak nelze tomu, kdo promlčené právo uplatňuje, toto právo přiznat (jeho nárok realizovat). Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo (např. na splacení peněžitého dluhu) věřiteli přiznat.

Promlčení (v pracovně-právních vztazích) se řídí (podle ust. § 329 odst. 1 zákoníku práce) ust. § 100 odst. 1 a 2 a § 101 (a násl.) občanského zákoníku.

Promlčecí doba je zásadně tříletá. Počítá se ode dne, kdy právo může být poprvé uplatněno (kdy lze žádat splnění závazku). Jakmile může být právo poprvé uplatněno, je také způsobilé k tomu, aby bylo žalováno na jeho splnění, nicméně zásadně vždy lze doporučit, aby před podáním žaloby ještě oprávněný (věřitel) povinnému (dlužníku) jeho závazek připomenul, k plnění povinnosti jej vyzval předžalobní upomínkou a poskytl mu určitou přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění.

Kromě obecné tříleté promlčecí doby zná zákon ještě promlčecí dobu desetiletou, která se uplatní ve dvou případech:

1) právo již bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, pak se promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (proto lze k exekuci přistoupit do 10 let od vykonatelnosti rozhodnutí, které povinnému ukládá splnění povinnosti),

2) právo bylo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, pak se promlčuje za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Promlčecí doba subjektivní a objektivní

V některých případech zákon stanoví dvojí promlčecí dobu, je tomu tak např. u náhrady škody, kdy se právo promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.  Nejpozději se však právo na náhradu škody promlčí za tři roky. Vedle dvouleté promlčecí doby (tzv. subjektivní promlčecí doby) tak platí ještě tzv. objektivní promlčecí doba – právo na náhradu škody, o němž se poškozený nedověděl v průběhu tří let, se promlčí nejpozději v této tříleté době. Jestliže jde o škodu způsobenou úmyslně, pak platí desetiletá (objektivní) promlčecí doba, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pouze u škody na zdraví není objektivní promlčecí doba stanovena, takže platí vždy promlčecí doba subjektivní – dvouletá.

Účelem promlčení je vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě, že dlužník (povinný) nesplní závazek, uplatnil (vymáhal) své právo včas, tj. aby tak učinil bez zbytečného otálení (odkladu). Čím delší doba uplyne od nesplnění závazku (od marného uplynutí doby ke splnění závazku), tím obtížněji se v případném sporu dokazuje skutečný stav věcí. (Hodnota důkazů, důkazních prostředků se v průběhu času snižuje. Čím dříve věřitel svůj nárok uplatní, tím lépe jej bude moci odůvodnit, obhájit, dokázat.) Na druhé straně ovšem promlčení chrání i dlužníka (povinného), aby nebyl nepřiměřeně dlouho vystaven riziku soudního vynucení (splnění) povinnosti (a to tím spíše v případech, kdy si dlužník není jist svou povinností).

Nejvyšší soud ČR k uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy:

I. Ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku (výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) lze aplikovat na právní úkon, jímž se dlužník dovolává promlčení práva. I když – obecně vzato – námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Uplatnění promlčení dlužníkem proto může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. 

Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

II. O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není v dané věci možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva, tj. nároku věřitele z titulu půjčky (ust. § 657 občanského zákoníku). Bez významu jsou tedy zjištění, že půjčka byla poskytnuta k překlenutí nepříznivé finanční situace žalovaného, že nebyly dohodnuty úroky, že smlouva o půjčce umožňovala žalovanému splácet dluh v rozmezí poměrně dlouhé doby, že půjčka zkomplikovala financování běžných aktivit žalobce a že žalovaný byl v době poskytnutí půjčky členem rady žalobce. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co žalovaný promlčení ve sporu uplatnil (odmítnutí nabídky splácet toliko zůstatek jistiny).

Žalobci v daném sporném případě nic nebránilo, aby právo na vrácení (zůstatku) půjčky se smluvní pokutou uplatnil u soudu včas, tedy před uplynutím obecné promlčecí doby. Uvěřil-li žalovanému, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval (slovně i částečným plněním), že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce. Lze uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 29. 7. 2010)

Zdroj: novyweb.nsoud.cz, právní věty: občanskoprávní shrnutí, profipravo.cz, 30. 8. 2010

Záleží tedy na vůli dlužníka (povinného), zda námitku, že došlo v dané věci k promlčení, u soudu uplatní nebo neuplatní. Jelikož se nejedná o zánik práva (tzv. prekluzi), soud k promlčení přihlédne pouze v případě, že námitku promlčení dlužník (povinný) vznese. Tím se promlčení liší od prekluze (spojené s propadnou lhůtou), k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, čili i tehdy, kdy zánik práva nikdo neuplatnil (nenamítal). Promlčení tudíž nevede k zániku práva (pohledávky), brání za určitých okolností pouze jeho vymahatelnosti.

I promlčený dluh lze uznat a plnit

Přitom je třeba dodat, že i promlčený dluh lze právoplatně uznat. Je třeba, aby ten kdo dluh uznal, věděl, že promlčecí doba uplynula. Plnění promlčeného dluhu není bezdůvodným obohacením.

O uznání závazku zaměstnance se zákoník práce výslovně zmiňuje pouze v souvislosti s dohodou o způsobu náhrady škody, kterou zaměstnanec zaměstnavateli způsobil; její součástí je výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže zaměstnanec svůj závazek nahradit škodu uznal. To však nelze chápat tak, že jakési samostatně provedené uznání dluhu zaměstnancem je nutným předpokladem (podmínkou) k uzavření dohody o způsobu náhrady škody. Osvědčeným uznáním dluhu dle občanského zákoníku lze platně zajistit zaplacení dluhu, který je nárokem vyplývajícím z pracovně-právního vztahu, a to jakéhokoliv dluhu, nejenom závazku zaměstnance v případě pohledávky zaměstnavatele za zaměstnancem z titulu náhrady škody.

Uznání dluhu musí být učiněno v písemné formě. Jinak nemůže být uznání dluhu platné. V písemném projevu o uznání dluhu musí být uveden důvod dluhu a jeho výše. Důvod nemusí být v uznávacím projevu uveden výslovně, postačí, je-li specifikován např. jen poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu obsažen. Stejně tak výše dluhu nemusí být vyjádřena přesnou částkou, ale musí být z uznávacího projevu zjistitelná.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, spis. zn. 33 Odo 507/2001:

I. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná.

II. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

III. Odkaz v listině na předcházející telefonický rozhovor účastníků nelze (bez dalšího případného dokazování o obsahu telefonátu, jeho záznamu ad.) považovat za dostatečné označení důvodu dluhu ve smyslu § 558 občanského zákoníku.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 3100/2007 ze dne 25. 11. 2009:

Určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Důvod sice nemusí být vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně odvoditelný. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

V uznání dluhu by měl dlužník dále vyjádřit příslib, že svůj dluh zaplatí a uvést, do kdy se tak zavazuje učinit.

Prekluzi čili zánik práva nemusí povinný ani namítat

Prekluzí se rozumí propadnutí (zánik) nároku proto, že nebyl ve stanovené (tzv. prekluzivní, propadné) lhůtě vykonán nebo uplatněn. Na rozdíl od promlčení se k prekluzi (propadnutí) přihlíží vždy, a to z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda je účastníkem právního vztahu prekluze jako námitka uplatněna či nikoliv.

K zániku práva (tzv. prekluzi), a to proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech konkrétně uvedených v zákoníku práce. K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází podle ust. § 330 zákoníku práce jen v případech uvedených v jeho ust. § 39 odst. 5, § 58, 59, 72, § 218 odst. 4 větě druhé, § 267 odst. 2, § 268 odst. 3 a § 315. Bylo-li právo uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva z úřední povinnosti, tedy ačkoliv to (k vznesení námitky oprávněný) účastník řízení nenamítne.

Ve kterých případech tedy práva (nároky) zanikají?

  • Pracovní poměr na dobu určitou: Sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny podmínky předepsané zákoníkem práce pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou, a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby.
  • Výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele: Pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Stane-li se v průběhu 2 měsíců jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření. Více: Kdy může zaměstnavatel vyhodit pracovníka na hodinu?
  • Spory o neplatnost rozvázání pracovního poměru: Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Soud dodržení lhůty zkoumá z úřední povinnosti i bez toho, že by druhá strana namítala, že lhůta nebyla dodržena. Zmeškání nelze prominout. Žaloba musí být do konce této lhůty soudu doručena (do podatelny soudu), nestačí jen odeslání – podání k přepravě (na poštu). Nevyužijte-li účastník pracovního poměru svého práva žalovat na neplatnost u soudu, toto právo mu zaniká.

Chce-li tedy zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z příslušného právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru, který shledává neplatným, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že příslušný právní úkon resp. rozvázání pracovního poměru na jeho základě je neplatné. Nebude-li (nebyla-li) taková žaloba podána, skončí (skončil) pracovní poměr mezi jeho účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru.

Věcně příslušným k podání žaloby a dalšímu řízení je okresní (v Praze obvodní a v Brně městský) soud. Místně příslušným soudem je obecný soud žalovaného odpůrce, tedy, podává-li žalobu zaměstnanec, soud, v jehož obvodu má sídlo zaměstnavatel, je-li právnickou osobou, nebo místo podnikání event. bydliště, je-li fyzickou osobou. Podává-li žalobu zaměstnavatel, pak je to soud určený dle bydliště zaměstnance.

dan_z_prijmu

  • Dovolená: Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, pokud jeho pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok a má-li alespoň na 4 týdny dovolené právo. Jestliže zaměstnavateli brání v určení čerpání dovolené stanovené překážky v práci na straně zaměstnance (a to výkon vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení, uznaná dočasná pracovní neschopnost, doba, kdy je zaměstnankyně na mateřské nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené) nebo naléhavé provozní důvody, je povinen určit tuto dovolenou tak, aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Nemůže-li však zaměstnavatel určit čerpání dovolené ani do konce příštího kalendářního roku z důvodu čerpání rodičovské dovolené, určí dobu čerpání této dovolené (až) po skončení rodičovské dovolené. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci dovolenou (s výjimkou případu, kdy v určení a čerpání dovolené brání čerpání rodičovské dovolené) ani do 31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den, pokud ovšem nebrání zaměstnanci v takovém nástupu dovolené stanovené překážky v práci (a to výkon vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení, uznaná dočasná pracovní neschopnost, doba, kdy je zaměstnankyně na mateřské nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené).  Jde o tzv. automatický (nucený, povinný) nástup nevyčerpané dovolené přímo ze zákona – zákoníku práce. Nevyčerpá-li zaměstnanec dovolenou ani do konce příštího kalendářního roku, právo na tuto dovolenou zaniká. Dovolená tzv. propadne. Připomeneme ještě jednou a shrneme, kdy dovolená propadá (t.j. právo, resp. nárok na ni zaniká): Nevyčerpá-li zaměstnanec „povinné“ 4 týdny dovolené ani do konce příštího kalendářního roku, právo na tuto dovolenou zaniká. Dovolená však takto propadá pouze zaměstnanci, u něhož jsou současně splněny tyto podmínky: jeho pracovní poměr trval celý předešlý kalendářní rok; zaměstnanci vzniklo právo na alespoň 4 týdny dovolené, jde o dovolenou do rozsahu 4 týdnů z předešlého roku. (Čerpání rodičovské dovolené je přitom jediným důvodem, pro který dovolená v rozsahu do 4 „povinných“ týdnů nemůže propadnout.)
  • Odpovědnost za škodu na odložených věcech zaměstnance: Právo na náhradu škody na odložených věcech, které si s sebou přinesl zaměstnanec do zaměstnání, zanikne, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.

Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Zaměstnavatel proto také odpovídá zaměstnanci, a to v plné výši, za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 Kč. Jestliže se však zjistí, že škodu na těchto věcech (tedy věcech, které se obvykle do práce nenosí) způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, uhradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši.

Příklad

O vzniku škody na (u zaměstnavatele) odložených věcech musí pracovník uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však v (prekluzivní) lhůtě 15 dnů stanovené zákoníkem práce; jinak jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne! Uplatnit nárok na náhradu škody (žádat odškodnění), včetně toho domáhat se jej žalobou u soudu, může zaměstnanec event. i později, při dodržení promlčecí doby dle občanského zákoníku; po marném uplynutí promlčecí doby může zaměstnavatel vznést námitku promlčení.

Zaměstnanec zjistil po skončení odpolední směny dne 8. ledna 2008 ve večerních hodinách, že mu byly ze zamknuté šatní skříňky odcizeny osobní věci. Vedoucí zaměstnanec, nadřízený poškozenému pracovníkovi už nebyl v tu dobu na pracovišti přítomen, a proto vznik škody zaměstnanec nahlásil prostřednictvím svého nadřízeného zaměstnavateli dne 9. ledna 2008, oznámení doprovodil svědectvím kolegy. (Nejpozději bylo třeba, aby nedošlo k zániku práva na náhradu škody, uvědomit zaměstnavatele o vzniku škody 23. ledna 2008. To by však přicházelo v úvahu jen, kdyby zaměstnanec čerpal např. ode následujícího po škodní události plánovanou  (určenou) dovolenou atp., tedy ve spíše výjimečných případech, protože vznik škody musí být zaměstnavateli oznámen bez zbytečného odkladu!)

Zaměstnanec tedy ohlásil vznik škody řádně a včas, prekluzívní lhůta byla dodržena. Zaměstnavatel škodu zaměstnanci neuhradil, a proto zaměstnanec zaměstnavateli škodní událost znovu připomněl 2. února 2008, ve své žádosti již výslovně požádal o náhradu škody v určité výši (škodu tedy vyčíslil). Zaměstnavatel zaměstnanci požadovanou částku uhradil 2. března 2008. Zaměstnancova žádost o odškodnění byla uplatněna řádně a včas, i když byla doručena zaměstnavateli až po uplynutí prekluzívní lhůty. Požádat o odškodnění, i když by to byl krajně nepraktický postup, mohl zaměstnanec (teoreticky) až do 8. ledna 2010 (pokud by zaměstnavatel neuhradil škodu dobrovolně), k tomuto datu mohl rovněž nejpozději podat případnou žalobu k soudu, v níž by se domáhal odškodnění – žádal úhradu škody (požadoval zaplacení celkové částky nebo jen její části, pokud by zaměstnavatel uhradil škodu jen částečně), aniž by mohl zaměstnavatel vznést námitku promlčení.

Jestliže by byla žaloba podána později, po uvedeném datu – 9. ledna 2010 (sobota) a později, resp. 11. ledna 2010 (který je běžným pracovním dnem) a dále, pak by bylo jeho právo na náhradu škody promlčeno.

  • Zápočtový list a pracovní posudek: Nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) nebo pracovního posudku, může se domáhat do 3 měsíců ode dne, kdy se o jejich obsahu dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně jej upravit. Více: Ručí zaměstnavatel za pracovníkův kabát na věšáku?

Použitá literatura: Nesnídal, J.: Komentář k Občanskému zákoníku, Poradce č. 2/2008; Tichý, L.: K subjektivnímu počátku promlčecí doby, Právní rozhledy č. 19/2010

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).