Kampeličky, úvěrová družstva, družstevní záložny všemi těmito označeními je myšleno totéž. Co se vlastně stalo, že se tak bohulibý projekt nevydařil? Proč zaplatí stát 6 miliard korun, aby uspokojil nároky klientů těchto zkrachovalých a stále krachujících ústavů? Jinými slovy: proč každého z nás (včetně novorozeňat a důchodců) přijde tenhle „špás“ na 600 korun?
Chyba nastala už v době, kdy byl schválen zákon o družstevních záložnách. Záměrem bylo, připravit přijetím zákona živnou půdu pro vznik kampeliček, které měly představovat jakousi konkurenci bankovnímu sektoru a měly navázat na úspěšný koncept prvorepublikových družstevních záložen. Už zde ale vznikl první problém. Kampeličkám se umožnilo poskytovat podobné služby, jaké poskytují banky s tím rozdílem, že se na ně nevztahovaly ani zdaleka tak přísné podmínky jako na banky. Například nebyl nijak limitován vstup do odvětví, zákon neobsahoval téměř žádné regulační prvky a v neposlední řadě bylo zcela špatně pojato pojištění vkladů. Říká se, že po bitvě je každý generál – v tomto případě byla však nekoncepčnost zákona přímo do očí bijící.
Kdyby tomu Štěstěna chtěla, mohl se při troše dobré vůle rozjet fungující systém i na takto vratkých legislativních základech. Bohužel, zázraky se dějí jen občas, a tak začaly vznikat instituce, které si v plytkosti právní normy přímo lebedily. Jejich hospodaření bylo postaveno na naprosto nereálných základech, padly do rukou nezkušených manažerů s hlavou v oblacích a všichni se tvářili, jakoby bylo vše v pořádku.
Kampeličky nám slibovaly závratné zhodnocení vkladů při minimálním riziku. Zaslepeni vidinou snadného zisku vkládali do nich drobní střadatelé své celoživotní úspory. A to je další problém. Lidé neznalí principů fungující kapitalistické ekonomiky šli jako koně s klapkami na očích za tím, kdo jim nabídl nejvíce. Neuvědomovali si, že za tak velkým zhodnocením se skrývá strašák netušených rozměrů v podobě obrovského rizika.
Stalo se, co státi se muselo. Kampeličky, které vyrostly jako houby po dešti, začaly stejně rychle (ne-li ještě rychleji) mizet. Výsledkem toho je, že tu teď stojí více než sto tisíc zbědovaných klientů, kteří do těchto „továren na zisk“ vložili v úhrnu 8,8 miliardy korun. Tito lidé (vycházím z přesvědčení, že návštěvníci našeho serveru www.mesec.cz, kteří se o své finance starají, k nim nepatří) se logicky domáhají svých peněz a těžko jim vysvětlíte, že své úspory strčili do černé díry. V jistém ohledu se jim však nemůžeme divit. Hospodaření záložen kontroloval prostřednictvím právních norem stát a ten se schválením zmíněného zákona zaručil, že systémem pojištění vkladů jejich případné nároky uspokojí. V číslech to vypadá tak, že každý klient má právo (v případě krachu záložny) na 80% svých celkových vkladů, nejvýše do částky 100 tisíc korun. Bohužel ve fondu pojištění vkladů je necelých 40 milionů, což se chybějící částce 6 miliard ani zdaleka neblíží. Naši zákonodárci rozhodli, že tento nepovedený projekt zaplatíme my, daňoví poplatníci.
Jaká je budoucnost zbylých živořících úvěrových družstev, která se stále taktak protloukají finanční džunglí? Vláda se chystá přijmout zákon, který dramaticky zvýší požadavek na objem základního jmění, což většina z nich nebude schopna splnit. Chystají se i další opatření, která podmínky hospodaření záložen notně zostří a přiblíží je tak podmínkám panujícím v bankovním sektoru a normám platným v EU.
