Je vám víc než 23 let? (Jistě že je, kdyby nebylo, nečetli byste si o ekonomice, ale seděli byste na Facebooku.) Tak v tom případě si pamatuje 11. září 2001. Kde jste byli, co jste dělali. Já například byl v kanceláři. Na monitoru finančně – obchodního systému Reuters mi začaly naskakovat červené zprávy – neklamné znamení, že jsou důležité. Nejprve jsem jim věnoval jen malou pozornost. Když jsem si přečetl, že do mrakodrapu v New Yorku vletělo jakési letadlo, zdálo se mi to smutné, ale ještě mi nedocházel význam té zprávy.
Pak ale přišel druhý mrakodrap. To už jsem začal zprávě věnovat plnou pozornost. Už bylo jasné, že jde o něco víc a že se otřesou finanční trhy. Začal jsem rychle psát avízo kolegům dealerům. Ale pořád ještě mi nezapalovalo, o co jde. Ani když první z mrakodrapů spadl… Celý rozsah události jsem v plné míře pochopil až následující den. Ale teprve až s odstupem více než deseti let vidím věci se správným nadhledem – který tehdy neměl a nemohl mít nikdo.
A podobné to je s katastrofou v japonské Fukušimě. Nejprve se mluvilo o tsunami. Pak se začalo mluvit o malých problémech jaderné elektrárny. Pravá realita ohledně elektrárny vyplouvala na povrch až v dalších dnech. Úřady – tam i tady – se snažily uklidňovat, že vlastně o nic nejde. Ale šlo. Byl to problém daleko větší, než média původně tvrdila. A to přitom média ráda dělají z komára Lochnesku. Dnes můžeme říct, že Fukušima nás dodnes ovlivňuje všechny. A skrze energetickou politiku Německa ještě léta bude.
Po Fukušimě letí ceny nahoru
První hmatatelná reakce finančních trhů přichází krátce po katastrofě. Ceny elektřiny začínají na burze prudce růst. Ano, ceny nerostou jen v Japonsku, kde náhle elektřina není, ony, prevíti, rostou i u nás, na druhé straně planety. Z hodnot kolem 49 EUR/MWh (roční dodávka baseload 2013) na energetické burze jsme se během pouhých pár dní dostali až na 58 EUR/MWh.
Důvodem rychlého růstu cen byla zpráva, že Německo dočasně uzavře osm nejstarších jaderných elektráren. Musím sebekriticky přiznat, že jsem byl tehdy zaskočen: řeči o uzavření elektráren jsem považoval jen za předvolební heslo. Předpokládal jsem, že po krátkém čase Německo zjistí, že to bez jádra nepůjde, a že se k němu (hlavně z finančních důvodů) rychle a ochotně vrátí. Němci ovšem překvapili. Rozhodli se světu ukázat, jak vypadá technologicky vyspělá země. A že poručí slunci a větru a dokážou z nich vyrobit tolik elektřiny jako ještě nikdo. Takže se nakonec rozhodli elektrárny do provozu už nevrátit, což drželo elektřinu u vysokých hodnot ještě několik měsíců.
A tak se všichni začali ptát, co jako bude dál. Řada lidí dokonce sázela na to, že ceny ještě vzrostou, protože Německo nedokáže výkon alternativních elektráren zvýšit. A na to, že my budeme muset elektřinu víc vyvážet, což požene její ceny v České republice nahoru. Byla to racionální úvaha.
Jenže chyba lávky. Racionalita neracionalita, ceny šly zase dolů. Kde jenom udělali soudruzi z NDR chybu? Nepočítali s Řeckem. Myšlenku nedostatku elektřiny v Evropě totiž spekulanti opustili ve chvíli, kdy pochopili, že to jde s Evropou z kopce. Jakmile bylo jasné, že všechny záchranné plány německé kancléřky Angely Merkelové a tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho jsou pro kočku a že Evropa upadne do hlubší recese, začaly se trhy hroutit. Náhle bylo jasné, že v případě recese, kdy průmysl bude méně vyrábět a tedy i spotřebovávat méně energie, bude energie nadbytek. Už počátkem roku 2012 jsme proto zase byli s cenami pod 49 EUR/MWh. Celý efekt Fukušimy tím byl naoko vymazán. Obchodovalo se, jako by nikdy k žádné katastrofě v Japonsku nedošlo. A pokles cen ještě pořád v průběhu roku 2012 pokračuje. Spekulantům s elektřinou dochází, že řecká krize nemusí skončit „jen“ recesí, že může skončit i rozpadem eurozóny.
Ilustrační obrázek
Co s jadernou energií dál?
Čím víc se mluvilo o tom, že je situace v Japonsku horší, než se původně zdálo, a že lidé musí opouštět své domovy, nemohou jíst japonské potraviny či na každém kroku musí měřit radioaktivitu, tím víc se zdálo pravděpodobné, že další země budou Německo následovat a že je jaderná energetika na světě zažívá svůj soumrak. Šlo si jen těžko představit, že nějaká vláda na světě schválí výstavbu další jaderné elektrárny. Jak naivní pohled Středoevropana!
Dál od německých hranic není pohled na jadernou energetiku zdaleka tak negativní. O tom svědčí fakt, že počet nově zahájených jaderných elektráren na světě sice klesá, ale nulový rozhodně není. V roce 2011 byla zahájena výstavba hned tří nových jaderných elektráren. O rok předtím to bylo šestnáct. Lze předpokládat, že čím budeme v čase víc vzdáleni od Fukušimy, tím budeme jako lidstvo k jaderné elektřině tolerantnější. A za pár let se nejspíš budou jaderné elektrárny zase stavět stejně jako před Fukušimou. Vlády nebudou rušit výstavbu. Jen ji pozdrží.
Příkladem mohou být Británie a Francie. Obě země otevřeně prohlašují, že se jádra vzdát nehodlají. Britský premiér David Cameron dokonce výslovně prohlásil, že by se v nejbližších letech mohlo do jádra investovat až 60 miliard liber. Tak obří investice bude mít i jasné makroekonomické přesahy, mělo by vzniknout až 30 tisíc pracovních míst. To je v době vysoké nezaměstnanosti pro politiky klíčová zpráva. Sázka na to, že Fukušima zničí jadernou energetiku, nevyšla.
Přinese pád Řecka ještě levnější energii?
Fukušima tedy nedokázala ceny elektřiny dlouhodobě zvýšit. Dokáže Řecko opak? Tedy ceny dlouhodobě snížit? Byla by to skvělá zpráva. Vlády by se mohly poplácávat po ramenou, že kvůli Řecku je sice potřeba zachraňovat mnoho bank po Evropě, to ano, ale co na tom, když na druhou stranu cena elektřiny poklesla na čtvrtinu.
Teoreticky by Řecko opravdu mohlo cenu elektřiny ještě víc stlačit. Recese v Evropě může být nezvykle hluboká. Mohlo by se ukázat, že Evropa má zbytečně mnoho energetických kapacit. Ale přesto přese všechno já pochybuji, že by ceny elektřiny pro domácnosti dramaticky poklesly. Chudáci domácnosti si totiž v cenách elektřiny budou muset připlatit za nové technologie. A ty tu už jednou jsou navzdory útlumu průmyslu.
V posledních letech jsme jako společnost investovali do alternativních zdrojů elektřiny spousty peněz. Řecko na tomto konstatování nic nezmění. To právě proto není možné očekávat levnou elektřinu. Např. podle Renewables 2011 Global Status Report přibylo v ČR během roku 2010 víc solárních elektráren než v celých Spojených státech! Zdá se to někomu normální? Tak ohromná země, která má k využití slunce daleko lepší přírodní podmínky než ČR, je naší solární energií rozdrcena. V celých USA totiž přibyla v roce 2010 kapacita jen o 880 MW, zatím v maličké ČR o 1490 MW. Když to srovnáme s dalšími ekonomikami, dostaneme stejně bláznivý obrázek. Například celková kapacita solárních elektráren byla v roce 2010 v ČR dvakrát větší než ve Francii – která je rozlohou pětkrát větší. Tyto moderní technologie ale něco stojí a někdo je musí zaplatit. Kdo asi? Zákazník. Nebo daňový poplatník. Nebo oba, protože to je totéž.
Jenomže přichází těžké období a daňový poplatník je na kolenou. Už další daně neunese. Musí se šetřit. Stát již sáhl na dosud nedotknutelné položky, jako je porodné či důchody, a další položky ke škrtání se hledají těžko. Na řadu tak přichází podpora obnovitelných zdrojů.
Podle předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERU) A. Vitáskové existuje možnost, že by náklady státu na podporu obnovitelných zdrojů – tedy mimo jiné na biometan, biokapalinu a biomasu – do roku 2040 vzrostly na téměř 1492 miliard korun. Při včasném zastavení podpory v roce 2014 by však za toto období spotřebitelé podle ERÚ ušetřili více než 600 miliard korun. A na to politici slyší. Voliči zase slyší na to, že přepočteno na domácnost je to podle Vitáskové za celé období úspora 118 tisíc korun. Kdo by nechtěl ušetřit?
Nabízí se tedy řešení škrtnout podporu obnovitelným zdrojům. Jenomže tím si zaděláváme na další problém. Totiž na arbitráže. Ze zákona je podpora alternativním zdrojům daná. Připomíná vám to stavební spoření? Trefa. Stavební spoření se dostalo až k Ústavnímu soudu. Řešilo se, zda je možné zpětně škrtat státní podporu – soud tehdy vládní návrh zamítl. Bylo tedy logické čekat, že v případě solární energie rozhodně analogicky.
Jenomže soud v tom analogii nenašel. V květnu 2012 na stížnost skupiny senátorů prohlásil, že 26procentní daň, která byla uvalena na provozované solární elektrárny, bude nadále platit. Že prý dotace byly příliš vysoké, takže stát jednal ve veřejném zájmu, když je snížil. A solárníci si tudíž mohou nechat zajít chuť na případné arbitráže. I to je důkazem, že do budoucna má zelená energie patrně na kahánku. Nejsou na ni totiž peníze. A že by snad zázračně byly ve vzdálenější budoucnosti?
Ilustrační obrázek
Přenosová soustava také ceny níž nepustí
Vše je navíc ještě komplikovanější kvůli příhraničním přenosovým kapacitám. To, že jsou Němci zelení, vygeneruje další náklady pro naši přenosovou síť. Čím zelenější budou, tím dražší to bude pro nás.
Německá zelená elektřina se totiž vyrábí z velké části na větrnících v Severním moři. A Německo je ze severu na jih energeticky málo propojené. Pokud se má tedy elektřina dostat ze severu na jih nebo ze severu do Rakouska, musí přes české dráty. Ale české dráty to už neunesou. Takže jsou dvě možnosti. Buď se za větší než velké peníze posílí. Nebo se budeme, taký hodně draze, od přetlaku německé větrné a sluneční energie částečně izolovat jakýmisi „nárazníky“. Drahé to ale bude za všech okolností.
Málokdo si to sice uvědomuje, ale situace už začíná být velmi vážná. Tak třeba namátkově 25. května 2012 vyrobily během jedné hodiny německé solární elektrárny 22 gigawattů elektřiny. To odpovídá výkonu dvaceti jaderných elektráren v plném provozu. Solární elektrárny tak v jednu chvilku dokázaly pokrýt polovinu nedělní spotřeby Německa. Na to nebyla česká síť stavěná.
Samotní Němci vědí, že mají se svou přenosovou soustavou problémy, a hodlají ji modernizovat. To je ovšem běh na dlouhou trať. Než to vyřeší, budeme to muset vyřešit my. Jinak si zaděláváme na tzv. blackout, tedy výpadek elektřiny, což by byla pro ekonomiku setsakra drahá legrace. Kvůli kompletnímu výpadku elektřiny by prostě ekonomika na chvíli úplně zastavila.
Jsou tu ale i další náklady. Jen za solární energii si Němci ročně připlatí 4 mld. eur. Více alternativních zdrojů bude ještě dražší. Nevidím tedy moc prostoru pro zlevnění elektřiny, a to ani i při pádu průmyslové výroby v důsledku zhroucení Řecka.
Co z toho tedy plyne?
Velmi hezké by bylo, kdyby se každý zákazník mohl rozhodnout, z jakého zdroje bude elektřinu využívat. Kdyby měl možnost říct si, zda je k přírodě odpovědný a bude chtít sice dražší, ale zelenou energii, nebo je nezodpovědný a bude mít za méně peněz energii nezelenou. To navrhují někteří státní úředníci. V realitě je to nesmysl. Už proto, že z velké části zelené energie se totiž v noci a v době bezvětří stává energie nezelená. Demokracie na trhu energií je prostě naivní.
Nakonec o všem rozhodnou peníze. Lidé už nechtějí škrtat, už nechtějí šetřit. Ve Francii kvůli tomu padl prezident, v Řecku vláda. Myslíte, že my půjdeme proti proudu, budeme si třeba zvyšovat věk pro odchod do důchodu, abychom ušetřili, a současně s tím podporovat alternativní energie? Nevěřím.
