Hlavní navigace

Dlužník neměl majetek, exekutor chtěl náklady zaplatit po věřiteli

9. 10. 2014
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

 Autor: Dalibor Z. Chvátal
Když exekutor po nemajetném dlužníkovi nic nevymůže, nemusíte mu nic platit, vzkázal Ústavní soud.

Vyhrajete spor o peníze, soud uloží povinnému dlužníkovi, aby vám zaplatil, ten ale nic nemá -  není majetku, který by šlo exekučně postihnout. Exekutor chce náklady neúspěšné exekuce po vás. Co teď?

Podle § 89 exekučního řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Když nejsou peníze

Když exekutoři neuspějí u povinného dlužníka, chtějí v praxi peníze po oprávněném věřiteli, ačkoliv Ústavní soud už několikrát řekl, že ti nic platit nemusejí.

Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech (např. spis. zn. IV. ÚS 1903/07, nebo I. ÚS 1413/10) judikoval, že ust.§ 89 exekučního řádu je třeba interpretovat tak, že pouze v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného věřitele), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce.

Exekutorovi platíte náklady, jen když jste věděli, že povinný dlužník nic nemá.

Ústavní soud dovodil, že uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému v případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného je namístě pouze tehdy, pokud oprávněný zanedbá při podání návrhu na nařízení exekuce procesní opatrnost, tedy jestliže podá návrh na nařízení exekuce v situaci, kdy mu mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nelze dosáhnout úspěchu. Jedná se tedy vždy o případy, kdy má oprávněný nějaké relevantní informace o majetkových poměrem povinného.

Ilustrační obrázek.
Autor: isifa/Lidové noviny/VIKTOR CHLAD

Ilustrační obrázek.

Případ z praxe

V případu, který rozhodl Ústavní soud svým nálezem I. ÚS 1413/10, ze dne 16. 12. 2010, tvrdily obecné soudy, že zastavení exekuce zavinil věřitel. Ten si proto po neúspěchu u exekutora, soudu prvního stupně i odvolacího soudu podal ústavní stížnost. Ústavní soud dal stěžovateli zapravdu, jeho procesní zavinění nebylo možno dovozovat.

Žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by stěžovatel mohl usuzovat, že ani cestou exekuce nebude dosaženo úspěchu, mu totiž nebyly a ani nemohly být před podáním návrhu na nařízení exekuce známy. Za takovou okolnost nelze považovat to, že byl v exekuci předcházejícím nalézacím řízení ustanoven povinné dlužnici opatrovník, neboť se soudu nepodařilo zjistit její aktuální skutečný pobyt. Majetkové poměry povinné při ustanovení opatrovníka z důvodu jejího neznámého pobytu nehrají žádnou roli. Z ustanovení opatrovníka nelze tedy vyvozovat žádné závěry ani ohledně majetkových poměrů povinné ani ohledně šance na úspěšné vymožení pohledávky v exekučním řízení.

Odvolací soud stěžovateli vytkl, že před návrhem na nařízení exekuce nevyužil postupu podle § 259 a 260a občanského soudního řádu. (Podle ust. § 259 požádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a považuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí. Podle ust. § 260a odst. 1 kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku.)

Takovou výtku označil Ústavní soud za nepřípadnou. Takový postup věřitele by byl nerealizovatelný. Nebyla-li povinná (jako osoba neznámého pobytu) vůbec s to komunikovat se soudem jako účastník řízení (přebírání soudních zásilek atp.), pak si lze jen těžko představit, že by se dostavila před soud samotný, neboť by se o tomto předvolání patrně opět vůbec nedozvěděla.

Ani ze skutečnosti, že věřitel před podáním návrhu na nařízení exekuce aktivně nezjišťoval poměry povinné dlužnice a její pobyt, nelze vyvozovat procesní zavinění stěžovatele na zastavení exekuce. I takovou výtku totiž nesprávně adresoval věřiteli odvolací soud, Ústavní soud ji však odmítl.

dan_z_prijmu

Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo uloženo věřiteli zaplatit náklady exekuce a byla mu odepřena náhrada nákladů řízení v následném sporu o placení těchto nákladů exekuce.

Závěr

Ze strany Ústavního soudu bylo opakovaně judikováno, že oprávněnému lze uložit povinnost hradit náklady exekučního řízení a náklady exekuce pouze tehdy, pokud byly před podáním návrhu na nařízení exekuce oprávněnému k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).