Sliby se mají plnit. Toto především etické pravidlo by mělo být respektováno v každé společnosti, která je ovládána principy prosté elementární slušnosti a poctivosti. A tam, kde slušnost a poctivost selhává, nastupuje nový občanský zákoník jako legislativní pojistka, která ve svých úvodních ustanoveních obsahuje závaznost slibů jakožto nově zakotvenou právní zásadu. Nelze se však domnívat, že každý učiněný slib je právně závazný a vymahatelný, neboť tuto kvalitu nabývá pouze úzce vymezená skupina případů. Mezi takovéto případy zákon řadí i tzv. smlouvy o plnění třetí osoby. Co si pod tímto pojmem představit, napoví následující odstavce.
To, co zákon označuje za smlouvu o plnění třetí osoby, můžeme v běžném jazyce vnímat jako poskytnutí garance. Úprava tohoto institutu je obsažena v § 1769 Občanského zákoníku a bude dopadat na situace, kdy se jedna ze stran zavazuje, že bude plnit třetí osoba. Není rozhodné, o jaký právní důvod plnění třetí osoby se jedná, není ani rozhodné, zdali se jedná o dluh existující, či neexistující. Inspirací byl českému zákonodárci § 880a německého ABGB, který se však od nové úpravy formulačně odchyluje. Pokud bychom měli obě úpravy porovnat, odborná veřejnost jednoznačně preferuje úpravu starší, a to pro její jednoznačnější a přímočařejší výklad. Ale to jen na okraj.
Není garance jako garance
Jak již bylo uvedeno výše, textace § 1769 Občanského zákoníku nepatří mezi ty nejzdařilejší, neboť obsahový význam tohoto ustanovení neodpovídá obvyklému výkladu volených slovních spojení. Zákon rozlišuje dvě situace. V prvním případě se osoba zaváže „zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba splnila“. S ohledem na tuto formulaci, která evokuje spíše odpovědnost za výsledek, je poněkud překvapivé, že ke splnění tohoto závazku dojde již učiněním pouhé přímluvy. Přimluví-li se tedy slibující u třetí osoby, splní tím svůj závazek a nemůže na něm být ničeho dalšího požadováno, a to bez ohledu na to, zdali třetí osoba splní, či nikoliv. Přihlédneme-li navíc k tomu, že není stanovena ani nutná míra intenzity takové přímluvy, můžeme konstatovat, že nároky kladené na slibujícího jsou velmi mírné.
V druhém případě je však zákon vůči slibujícímu podstatně přísnější. Půjde o situace, kdy se někdo zaváže k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno. Na první pohled neshledáváme mezi jazykovými vyjádřeními obou případů výraznější rozdíl. Zatímco u shora uvedeného však nebyl slibující odpovědný za výsledek a garantoval toliko pouze poskytnutí přímluvy, při druhé formě slibu již garantuje i splnění dané povinnosti třetí osobou. Pokud ke splnění nedojde, nahradí garant škodu, kterou věřitel utrpí. Správná kvalifikace formy daného druhu garance tak může mít zásadní vliv na postavení slibujícího a na případný vznik sekundární povinnosti.
Garant není ručitel, ale odpovídá za škodu
Při přečtení věty druhé § 1769 OZ se může vnucovat představa, že slibující se zavazuje k jakési obdobě ručení. To je však potřeba odmítnout, neboť garant nezajišťuje dluh jiného, není povinen plnit místo něho, pokud nedojde ke splnění tohoto dluhu, a dokonce ani nemusí ve vztahu ke třetí osobě učinit jednání, kterým by ji přiměl splnit svůj dluh. Věřitel má vůči slibujícímu pouze právo na náhradu vzniklé újmy. Můžeme tedy konstatovat, že jde o zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu. Co se týče vzájemného vztahu věřitele a osoby, která měla povinnost splnit, nemusí být věřitel nutně subjektem, jemuž měla tato osoba plnit. Existence takového vztahu vůbec nemusí být dána, což tedy vylučuje jakoukoliv akcesoritu garance vůči hlavnímu dluhu.
Příklad
Příkladem takové garance může být situace, kdy svému kamarádovi přislíbíme, že náš rodinný známý mu půjčí dostatečný obnos peněz na to, aby mohl uzavřít výhodný obchod potřebný na rozjezd svého nového podnikání.
Náš starý známý však naší žádosti o přátelskou laskavost nevyhoví a k naplnění podnikatelských ambicí našeho kamaráda dojde, až když získá peníze prostřednictvím úvěru u banky.
Touto prodlevou však vznikla kamarádovi majetková újma spočívající nejen ve skutečné škodě, ale především v ušlém zisku. Na rozdíl od ručitele, který by byl toliko povinen ke splnění původní povinnosti, ji garant musí uhradit v plné šíři, a to i přesto, že mezi kamarádem a rodinným známým není žádný právní vztah.
Písemná forma není nutná, lze ji ale doporučit
Zákon pro garanční prohlášení nevyžaduje žádnou zvláštní formu a uplatní se tak zásada bezformálnosti. Je zcela logické, že garance učiněná ústním projevem bude obtížněji prokazatelná, a tedy i vymahatelná, nicméně pokud se tento projev podaří prokázat, například prostřednictvím svědecké výpovědi, bude pak mít stejné právní následky jako garance písemná.
Pro doplnění je záhodno poznamenat, že rovněž i tento aspekt odlišuje garanci od ručení, pro jehož vznik je zákonem vyžadována písemná forma. Vezmeme-li v potaz možný výskyt situací, v nichž se poskytovatel garance v rámci daného vztahu ocitne v horším postavení než případný ručitel (viz výše uvedený modelový příklad), nabízí se otázka, zda-li by zákon neměl formální požadavky v tomto směru sjednotit. V rámci ústních prohlášení často dochází k neuvážlivým projevům, jejichž důsledky jejich autorům často nejsou ani známy. Písemné projevy již z podstaty vedou k větší obezřetnosti a navíc posilují právní jistotu.
Dejte pozor na to, co komu slibujete
Jedno české přísloví praví: „Slíbíš-li za druhého, dej půl svého.“ S účinnosti nového občanského zákoníku tato slova nabývají zcela netušené aktuálnosti, když v případě planě vyřčených slibů, kterými garantujeme splnění třetí osobou, může skutečně dojít ke vzniku povinnosti „dát půl svého“, a to z titulu odpovědnosti za škodu. Tato legislativní novinka však není příliš známá a většina lidí si ani neuvědomuje, že jejich prohlášení mohou mít v daném smyslu nějaké právní následky.
Naštěstí pro ně jsou na tom však příjemci slibů obdobně. Tak jako tak je nepochybné, že právní osvěta by společnost vedla k větší ostražitosti a nesplnitelných slibů by tak ubylo.
