Podle připravované novely zákona o pojišťovnictví by prý měly pojišťovny třemi procenty z vybraného pojistného neživotního pojištění dotovat hasičský záchranný sbor České republiky a jednotlivé jednotky sboru dobrovolných hasičů obcí.
V principu by tedy měly pojišťovny začít financovat něco, co až do současnosti financoval stát ze svého rozpočtu. Následek takového opatření lze vidět ve zvýšení pojistného a příspěvek na hasičské sbory by byl v podstatě novou daní, která by dopadala v plné výši na pojistníky.
Svým způsobem je takové opatření logické. Proč by měl hasiče platit stát, když si je mohou platit lidé sami. Neexistuje ale racionální důvod, proč by měli hasiče platit pouze ti lidé, kteří se pojistí. Tím by de facto dotovali ty, kteří se pojistit odmítají.
Změna zákona v tomto duchu by přispívala k demotivaci lidí se pojistit. Ti, co se pojistí, tak budou znevýhodněni. Ti, co se nepojistí, tak získají zadarmo kvalitnější služby na úkor těch, kteří pojištění zaplatili. Řešení v takovémto duchu může přispívat pouze k destabilizaci celého systému.
Aby byl návrh opodstatnitelný, museli by hasiči přednostně hasit pojištěné stavby a ty nepojištěné nechat na konec. Typický požár by tedy mohl vypadat následovně.
Začíná vám hořet střecha. V době, kdy chytly již další tři domy, přijíždějí hasiči. Úředník, který jede s nimi, nejdříve vystoupí a svolá majitele všech hořících domů. Poté, co si nechá ode všech předložit pojistné smlouvy, vydá metodický pokyn, který barák má být hašen jako první, který jako druhý a který pravděpodobně lehne popelem.
Absurdní. Jistě. Ale v porovnání s připravovaným návrhem zas ne až tak moc.
Jak již bylo řečeno, dotace pojišťoven hasičským sborům představuje pouze další daň. Takovým způsobem se vyznačují veškeré veřejné výdaje. Zatímco na svobodném trhu všichni platí za zboží stejnou cenu, koupí si ho tolik, kolik chtějí – tedy každý jiné množství-, veřejný sektor funguje obráceně. Zatímco každý platí jinou cenu, všichni dostávají stejně. Nelze přeci přikázat hasičům, který dům musí uhasit dříve než ostatní.
Lidé, kteří podobná pravidla vymýšlejí, tak mají zřejmě specifický názor na funkci trhu. Již z minulosti jsou známy příklady, kdy sama pojišťovna financovala stavbu majáku. Na rozdíl od státního úředníka, který by možná stavbu časem nařídil také, pojišťovna podstatně přesněji a lépe věděla, kde by měl maják být. Pojišťovně se stavba majáku vyplatí, státnímu úředníkovi nikoliv.
Je tedy otázkou, zda se stát nesnaží realizovat se i na místech, kde již z principu nemá co dělat. Tam, kde si dokáže pomoci trh, přeci státní zásah není nutný. Pokud bude v některé oblasti větší výskyt požárů, pojišťovny pravděpodobně samy zváží, zda má smysl do místních hasičů něco investovat.
Pojišťovna přeci sama nejlíp ví, kolik má utratit na prevenci proti škodám. Stejně jako lidé vědí podstatně lépe, kolik housek chtějí mít k snídani. A nepotřebují k tomu úředníka, který jim do toho bude mluvit.
