Vyživovací povinnost rodičů k jejich dětem trvá do té doby, pokud nejsou samy schopny se živit. Konstatovali jsme, že rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
Při určení rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží i k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, neboť i tahle domácí „otročina“ něco vydá. Je samozřejmé, že potřeby dítěte s věkem rostou, a proto výživné určené v době, kdy mu bylo šest měsíců, nebude asi tím pravým ořechovým pro osmnáctiletého maturanta.
Protože soud z vlastní iniciativy nezkoumá vývoj potřeb dětí a možnosti povinných, je třeba tuto věc sledovat a ten subjekt (zpravidla matka), který má dítě ve své péči a jemuž je výživné pro dítě – skutečně JEN pro dítě! – zasíláno, by měl čas od času jeho výši provětrat novým návrhem u soudu – řízení je osvobozeno od soudních poplatků – aby mohlo být výživné případně přiměřeně zvýšeno.
Vedle konstatování, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, má pro výměru konkrétního výživného vedle objektivních a zvyšujících se potřeb rostoucího dítěte význam i zákonem chráněný fakt, že tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících dítě zejména v přípravě na budoucí povolání.
Dosáhne-li dítě zletilosti, je vůči svému rodiči oprávněno žádat o výživné pouze samo, zastoupení druhého rodiče již nepřichází v úvahu.
O výživném rozvedeného manžela
Zatím co vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu manželství bez ohledu na to, zda manželé spolu žijí či nikoliv, je výživné pro rozvedeného manžela podmíněno splněním zákonných předpokladů a navíc omezeno časově. Že se vyplatí v manželství „sekat dobrotu“, o tom se přesvědčí ten manžel, který při rozvodu prokáže, že se na rozvratu manželství převážně nepodílel, navíc musí prokázat, že mu rozvodem byla způsobena závažná újma. Úmyslně nemluvím o právu manželky, neboť zákon mluví o manželovi ve smyslu obou z nich.
Rozvodem „zasažený“ nevinný manžel může požadovat výživné v rozsahu, které odpovídá rozsahu již uvedeného výživného mezi manžely, ale jenom po dobu tří let od rozvodu, aby si někdo neudělal z rozvodu výhodný kšeft.
Jinak je posuzován nárok rozvedeného manžela – zde se na vinu už nehledí – který není schopen se sám živit. Ten může žádat od svého bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Pokud rozvedený manžel požadavku svého bývalého partnera v tomto smyslu nevyhoví, rozhodne o výživném soud.
Je samozřejmé, že výživné zanikne, pokud oprávněný manžel se uváže do nového manželského chomoutu, a nebo oprávněný či povinný manžel zemře. Opakujícího se měsíčního výživného se lze rovněž jednou provždy zbavit vyplacením jednorázové – patrně tučně dotované – částky, o čemž je nutné uzavřít písemnou smlouvu.