Hlavní navigace

Zkrachuje Česká spořitelna?

1. 6. 2001
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Na našem trhu dostalo povolení působit jako banka 63 peněžních ústavů. Z toho 24 skončilo v likvidaci, nucené správě, či podobně nevalně. Co nám dává "jistotu", že nezkrachují velké ústavy jako Česká spořitelna nebo ČSOB? Jsou u nich naše peníze v bezpečí?

Bilance našeho bankovního sektoru (nejen z historického pohledu) je vskutku žalostná. V optimistické porevoluční náladě vznikla spousta bank a bankovní sektor se těšil nevídanému boomu. Okovy centrálně plánované ekonomiky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a ČNB zvesela udělovala bankovní licence na požádání. Počáteční ovíněnost však zákonitě vystřídala těžká rána opilcova. Bankovní ústavy se začaly bořit jako domečky z karet. Pro obnovení důvěry v banky bylo třeba začít jednat.

Centrální banka reagovala zpřísněním regulace a dohledu a zejména zostřením podmínek pro udělování bankovních licencí (od poloviny roku 1996 nevznikla žádná nová banka).

Když se podíváme na výčet neúspěšných bank, zjistíme, že v něm zdaleka nefigurují jen malé banky. Všichni máme ještě v živé paměti loňské problémy IPB, které vyústily v nucenou správu a další známé souvislosti. IPB rozhodně v době svých potíží nepatřila k trpaslíkům bankovního sektoru. Razance, s jakou se stát zhostil nápravy situace, se mohla zdát až přehnaná. Vniknutí speciálních ozbrojených jednotek do centrály banky připomínalo scény z akčního filmu. Otázka zní: proč?

Odpověď je vcelku snadná. Stát, zvláště pod vedením sociálně demokratické vlády, si nedovolí nechat padnout tak velký bankovní ústav. Platí tu pravidlo „too-large-to-fail“, doslova „příliš velká na úpadek“. Krach takové banky je politicky těžko průchodný, protože platí, že čím více postižených klientů, tím více nespokojených voličů. Ještě vážnější jsou bolestné dopady krachu velké banky pro celou ekonomiku. Těžko se dá vyčíslit, kolik úpadek větší banky stojí, ale většina ekonomů se shoduje, že důsledky jsou mnohem vážnější než u „nebank“. Banky totiž zajišťují platební styk, který bývá s trochou nadsázky přirovnáván ke krevnímu oběhu ekonomiky. Například pokud by ČNB nezahájila agresivní léčbu v kauze IPB, tato „lví otrava krve“ by podle odhadů snížila růst domácího produktu o 2 – 4 %.

Liberální ekonomové pravidlo „příliš velká na úpadek“ odsuzují a tvrdí, že náklady na pomoc nesolventním bankám jsou přemrštěné a daná banka se krachu stejně nevyhne (což dokládají údaje např. ze Spojených států). Pravdou je, že pokud se příliš velká banka dostane do insolvence (hodnota aktiv je menší než hodnota pasiv), záchranné akce na zacpání černé díry si vyžádají velké náklady a pravděpodobnost kladného výsledku se tím příliš nezvyšuje.

skoleni_15_4

Relativně vyšší rizikovost malých bank je výsledkem tvrdé konkurence, které je nutí k nabídce atraktivnějších a méně bezpečných produktů. Na druhou stranu velké banky často spoléhají právě na pomoc státu a mají tendence k většímu morálnímu hazardu, jinými slovy investují do rizikovějších obchodů a mají z rizika obecně menší strach. Navíc je tu institut povinného pojištění vkladů, který k morálnímu hazardu vyzývá nejen na straně bank, ale i klientů. Klientovi je jedno, kam své prostředky vloží, pokud ví, že má do určité výše své vklady pojištěny (v ČR dostanou střadatelé vyplaceno 90 % ze svých vkladů maximálně však 400 tisíc korun, pokud se banka dostane do prodlení s výplatou).

Co z mého povídání plyne pro čtenáře Měšce? Záruku, že vaše banka nezkrachuje, vám nedá nikdo ani v případě našich největších bank (ČSOB+IPB, ČS, KB), natožpak v případě těch menších. Dobrá rada nad zlato zní asi takto: Investujte jen do produktů, na které se vztahuje pojištění vkladů, abyste získali téměř stoprocentní jistotu, že se likvidace banky vaší peněženky téměř nedotkne a vaše peníze neskončí v nějakém tunelu.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).