Hlavní navigace

V čem spočívá tajemství inflační daně?

4. 8. 2009
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Vlády se snaží získat část vytvořeného bohatství do svých rozpočtů, aby mohly zajistit uspokojení potřeb, které považuje za důležité. Vybírané daně a odvody jsou viditelným prvkem tohoto mechanismu. Podobně zřejmé může být pokrytí schodků půjčkami a přenesení splácení těchto dluhů budoucím zdaněním daňových poplatníků.

Méně viditelným a zřejmým mechanismem je peněžní inflace, která způsobuje přerozdělování vytvořeného bohatství skrytě. Budou vznikající gigantické vládní dluhy zaplaceny inflační daní?

Co je vidět: Daňové odvody financující vládní výdaje

Dne 4. 3. 1564 českým králem Ferdinandem prvním rozhodnuto o placení desátků z červeného vína, které by mělo náležet k hradu Špilberku. Na základě toho mělo být českému králi dáváno jak z bílého tak z červeného vína vždy čtrnácté vědro vína [1]. Vinné desátky byly odvodem, který kryl potřeby vrchnosti. Takovéto odvody jsou příkladem situace, kdy se vláda snaží získat část vytvořeného bohatství do svých rozpočtů, aby tyto mohly zajistit uspokojení potřeb, které považuje za důležité. Občané a obyvatelé na své vlády historicky nepřispívali pouze naturálními odvody, přispívali třeba i svou prací a finančními odvody. Za první republiky existovaly berní úřady, dnes existují úřady finanční, které mají na starosti správu při výběru daní, tedy odvodů do státního rozpočtu. Situace je byrokratizována a znepřehledňována existencí jiných úřadů a mechanismů výběru povinně odváděných plateb, jako je poplatek za televizní a rozhlasové vysílání nebo povinná platba na zdravotní pojištění. Čtěte více: Velká deprese: která anekdota z oblasti financí po osmdesáti letech obživla?

Základní představa je taková, že vláda od svých občanů vybere peníze, které díky své kupní síle umožňují hradit vládní výdaje. Na první pohled je vidět, že vláda může utratit jenom to, co od svých občanů vybere, čím více vytvořeného bohatství je občanům odebráno, tím více ho může být přerozděleno a použito na vládní záměry. Při hlubší úvaze je možné vidět, že prostřednictvím učiněných půjček (vydáváním dluhopisů) může vláda splácení svých výdajů přenést do budoucnosti, kdy současné vládní výdaje by měly být zaplaceny včetně úroků daňovými poplatníky někdy v budoucnosti. Co již vidět není, je možnost vlády skrytě financovat vládní výdaje prostřednictvím skrytého mechanismu inflační daně.

Co není vidět: Jak působí skrytý mechanismus peněžní inflace?

Skrytý mechanismus peněžní inflace způsobuje přerozdělení vytvořeného bohatství nepříliš zřejmým způsobem. Inflace se používá k financování vládních výdajů zejména v krizových dobách, třeba v období válek. Když za první světové války Rakousko-Uhersko potřebovalo hradit své válečné výdaje, nenašel se nikdo, kdo by mu byl ochoten Rakousku-Uhersku půjčit. Válka tak byla financována peněžní inflací, přičemž občan na první pohled viděl, že válka je vedena na dluh, že vláda si bere půjčky, vše vypadalo, že tyto půjčky bude nutné v budoucnu splácet. Čtěte více: Je půjčka dobrým sluhou nebo zlým pánem?

Co již vidět nebylo, byla skutečnost, že monarchie si prostředky půjčovala přímo nebo nepřímo vnitřním zadlužením u své centrální banky, Rakousko-Uhersko tehdy válku financovalo inflací. Rakousko-uherská banka přijímala, oproti nově vytištěným penězům vyslaným do oběhu, do zástavy válečné dluhopisy. Tím se do rukou jednotlivců, podnikatelů a bank dostávaly dodatečné peníze, které znehodnocovaly kupní sílu peněz již vydaných. Jak píše Josef Macek: Válka se vedla nejen současnými vojáky, ale také současným železem, současnými potravinami, současnými textiliemi atd. Stát potřeboval je nějak dostat do své dispozice. Kdyby je byl rekvíroval (tj. vyvlastňoval proti vůli vlastníků za náhradu jednostranně určenou, anebo kdyby byl uvalil na obyvatelstvo tak těžké daně, aby z jejich výnosu si mohl ony současné věci opatřit, byla by asi válka brzy skončila buď pro pasivní nebo i aktivní odpor ožebračovaného obyvatelstva. Ale pomocí inflace se stal z války výborný obchod, nadešla velkolepá „konjunktura“, „vydělávalo se“, jak nikdy předtím. [2] Válčící státy se tak prostřednictvím inflačního mechanismu dokázaly zmocnit bohatství způsobem, které bylo skrytým zdaněním.

Právě odklon od krytí peněz a využití peněz s nuceným oběhem (fiat money), tedy masový přechod k použití „tiskařského lisu na peníze“ během 1. světové války a po ní, umožnil skrytě zdaňovat držitele peněz inflační daní. Když se vládní výdaje začnou zvyšovat o inflační peníze, kapacity a zdroje začnou být přetížené a nastane vlna zvyšování cen. Skutečnost, že prvotní příčinou je „tištění nových peněz“, tedy nerozumná měnová politika, je něčím, co na první pohled není vidět. Na první pohled jsou viditelné zdánlivé příčiny, jako je touha po zisk ze strany podnikatelů, tlaky zaměstnanců na zvyšování mezd nebo rostoucí ceny vstupů zdůvodňované všemožnými způsoby. Těmito zdánlivými, ale viditelnými příčinami je mechanismus peněžní inflace zastřen a zamaskován. Čtěte více: Velká deprese: V čem Einstein spatřoval příčiny krize?

Inflace je v českém překladu ruského originálu Stručného ekonomického slovníku, vydaném v Československu v roce 1959, psaném v marxisticky laděném duchu, popsána takto [3]: Inflace – stav, kdy cesty oběhu jsou přeplněny papírovými penězi, které jsou ve srovnání s potřebami obratu zboží nadbytečné, kdy papírové peníze jsou v poměru k peněžnímu zboží (zlatu) znehodnoceny a kdy se jako důsledek toho všeho zvyšují ceny zboží. Inflace využívají vykořisťovatelské vrstvy k tomu, aby přenesly tíži státních výdajů, následků válek, hospodářských krizí apod. na bedra pracujících a aby znovurozdělovaly národní důchod a společenské bohatství ve svůj prospěch,… Podle Josefa Macka je inflace proces, při němž klesá kupní síla měnové jednotky vůči „košíku zboží“ (čili zvedá se cenová hladina), protože při uvádění peněz do oběhu byly porušeny správné zásady jejich správy. Obyčejně se inflace charakterizuje jako převýdej peněz. [2]

Inflační mechanismus umožňuje skrytě získávat kontrolu nad vytvořeným bohatstvím. Pokud by stát otevřeně uváděl do oběhu nově vytištěné státovky (treasury notes), byl by inflační mechanismus více zřejmý. Existuje ovšem rafinovanější mechanismus, kdy si vláda půjčuje prostřednictvím vydávaných dluhopisů třeba od obchodních bank, což vypadá, že je úvěrována z peněz uloženými střadateli. Pokud ovšem centrální banka umožňuje bankám obchodním, že mohou vládní dluhopisy směnit za peníze, kupuje takto centrální banka státní dluh a tyto nákupy kryje nově „natištěnými“ penězi (kvantitativní uvolňování). Čtěte více: Platí ještě úsloví „kdo šetří, má za tři“?

Co se stane s gigantickými dluhy dnešních vlád?

Mohlo by se zdát, že dnes vytvářené vládní dluhy budou zátěží, se kterou se budou potýkat budoucí generace. Historické zkušenosti ovšem ukazují, že jediné, co se přenáší do budoucnosti, jsou jen spotřebované neobnovitelné zdroje. Pokud je například v průběhu války zničeno reálné bohatství a existující zdroje či kapacity jsou zdecimovány, je nutně zdecimována i hodnota nekrytých peněz. V takové situaci je pak pro udržení funkčnosti peněžního systému nutné zvládnout růst cen tak, aby nenastala hyperinflace, která by znamenala odklon od využívání příslušné měny při směně. Může to být provedeno měnovou reformou nebo inflací, jejíž působení znehodnotí vzniklé dluhy, ale nepovede ke ztrátě důvěry v měnu. Josef Macek v této souvislosti napsal: Kdo se ještě za první světové války domníval, že se válka – aspoň z větší části – vede na dluh, který budou splácet příští generace, byl ihned po ní poučen, že válku vedli současní lidé současnými děly a granáty, současným obilím, masem, textiliemi a chemikáliemi, a že válčící státy se dovedly zmocnit těchto statků zvláštním způsobem, který se nejvíc podobá zdanění obyvatelstva, totiž inflací [2].

V rozhovoru na ČT 24 položila Michala Hergetová otázku víceguvernérovi České národní banky [4]: Pane viceguvernére, ještě krátká otázka na vás. Zadlužování vypadá ohromně, přes 150 miliard následující tři roky. Jak dlouho tohle to budeme splácet? Viceguvernér ČNB Miroslav Singer odpověděl [4]: Splácet, já se obávám, že při těch trendech, ve kterých to je, se prostě o splácení nebudeme moc bavit. To zadlužování posune náš dluh někam poměrně výrazně nahoru o nějakých 10 až 15 % pak to stále jako je číslo, které nezní tak strašlivě, ale problém je, že ten dluh nebudeme splácet. To je jako iluze. Ten dluh bude stále narůstat a znova opakuji, ty konce jsou pak velice neblahé nikoliv z teoretického hlediska, z velmi praktického hlediska pro většinu občanů. Čtěte více: V hospodářství nastal útlum, jak z něj ven?

skoleni_15_4

Jaké budou asi ony neblahé důsledky dnešních vládních dluhů, které ponese většina občanů? Proběhne vyrovnání viditelným způsobem prostřednictvím vyššího zdanění nebo skrytě, třeba díky inflační dani?

Použité zdroje:
[1] Rozhodnutí o placení desátků z červeného vína, Encyklopedie dějin města Brna, www.encyklopedie.brna.cz
[2] Macek, J.: Sociální ekonomika. Kurs národního hospodářství. Nakladatelství české grafické unie, Praha 1946, s. 329–330 a 257
[3] Kozlov a kol.: Stručný ekonomický slovník, Státní nakladatelství politické literatury, 1959, s. 99
[4] Schodek státního rozpočtu, ČT 24 1. 7. 2009, rubrika: 21:10 Ekonomika, http://www.cnb.cz/…_090701.html

Trápí vás výše státního dluhu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).