Hlavní navigace

Ručíte za daň? Finanční úřad ale hned po vás jít nemůže

9. 4. 2015
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

 Autor: ISIFA.COM
Finanční úřady se musí maximálně vynasnažit, aby z dlužníků vymohly aspoň část daně, nesmí si ulehčovat práci tím, že rovnou vyzvou k úhradě dluhu ručitele. Jak je to při prodeji nemovitosti?

Daňový nedoplatek je povinen ve smyslu ust. § 171 daňového řádu uhradit také ručitel, pokud mu zvláštní daňový zákon (např. zákonné opatření o dani z nabytí nemovitých věcí) povinnost ručení ukládá (např. ust. § 41 odst. 2 zmíněného zákonného opatření: je-li poplatníkem převodce vlastnického práva k nemovité věci, je nabyvatel tohoto práva ručitelem) a pokud mu správce daně ve výzvě sdělí stanovenou daň, za kterou ručí, a současně jej vyzve k úhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě. Výzvu ručiteli lze vydat až tehdy, pokud nebyl nedoplatek uhrazen daňovým subjektem (daňovým poplatníkem – dlužníkem), ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut, a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné.

Nejvyšší správní soud posuzoval spor o nedoplatek na dani z převodu nemovitosti ve výši 138 000 Kč vymáhaný ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. Tuto daň platí prodávající, ale pokud ji nezaplatí, ručí za ni ze zákona kupující. Od 1. 1. 2014 lze daňovou povinnost k dani z nabytí nemovitosti smluvně převést přímo na základě právní úpravy z prodávajícího na kupujícího.

Ani dříve však takový postup nebyl nemožný. Na úhradě daně z převodu nemovitostí, jejímž poplatníkem byl ze zákona prodávající, se mohl, pokud se na tom účastníci převodní (kupní) smlouvy dohodli, podílet i druhá strana, která nebyla poplatníkem daně, tedy kupující. Nešlo přitom o obcházení zákona a smluvně sjednaná úhradová povinnost byla právně vymahatelná. Legálnost takového postupu potvrdil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2000, spis. zn. 33 Cdo 132/99. Čtěte také: Kdo zaplatí daň z nabytí nemovitostí?

Z judikatury:

Ujednání účastníků smlouvy o převodu nemovitosti, jehož předmětem je závazek kupujícího zaplatit podíl na dani z převodu nemovitostí, je závazkem, má soukromoprávní význam pouze mezi stranami smlouvy a žádným způsobem neobchází ustanovení zákona o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, podle jehož ust. § 8 je poplatníkem daně prodávající.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, spis. zn. 33 Cdo 132/99)

Sporný případ byl řešen podle jinak v zásadě obdobné dřívější úpravy placení daně z převodu nemovitosti. Judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu jsou plně použitelné na aktuální právní úpravu dle daňového řádu (resp. zákonného opatření o dani z nabytí nemovitých věcí). Tip: S kupní cenou nemovitosti a daní z převodu si nezahrávejte

Kdo všechno věc řešil

Dne 6. 10. 2010 vydal Finanční úřad pro Prahu 5 (správce daně) výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem (kupujícím), kterou vyzval kupujícího k zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 138 000 Kč, kterou nezaplatil daňový dlužník (prodávající). Odvolání kupujícího proti výzvě správce daně zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal kupující jako žalobce žalobu k Městskému soudu, který jí vyhověl a zrušil svým rozsudkem jak rozhodnutí finančního ředitelství, tak výzvu správce daně.

Rozsudek Městského soudu napadlo tentokrát žalované finanční ředitelství (finanční ředitelství bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství) a věc se dostala k Nejvyššímu správnímu soudu.

Finanční úřady šly hned po kupujícím, ale soudy jim přikázaly daň vymáhat po prodávajícím

Městský soud se s žalobcem ztotožnil v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy k zaplacení nedoplatku ručitelem. Za nesplněnou považoval podmínku, podle které má správce daně povinnost primárně vymáhat daňový nedoplatek po přímém daňovém dlužníkovi a ručitele je k uhrazení nedoplatku oprávněn vyzvat teprve v případě, že nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné.

Správce daně se nijak zvláště nesnažil vymoci peníze z dlužníka – prodávajícího

V posuzovaném případě (dle hodnocení věci Městským soudem) správce daně nezjistil majetkovou situaci dlužníka v rozsahu nezbytném k učinění závěru o tom, že vymáhání po daňovém dlužníkovi by bylo „prokazatelně bezvýsledné“. Správce daně totiž (kromě jiného) zjistil, že dlužník má účet u Československé obchodní banky, a.s., na kterém byl k 15. 9. 2010 zůstatek 19 565,13 Kč a k 13. 4. 2011 zůstatek 19 570,89 Kč. Není však patrné, z jakého důvodu správce daně jeho prostřednictvím na nedoplatek daně nic nevymohl. Správce daně též výzvou ze dne 8. 11. 2010 zjišťoval u bytového družstva, které vlastní dům, v němž má dlužník hlášeno trvalé bydliště, ke které bytové jednotce má dlužník uzavřenou smlouvu o nájmu či jaká je hodnota členského podílu a vkladu dlužníka v družstvu. Na tuto výzvu však nedostal odpověď a ani ji nijak neurgoval. V úvahu by přitom připadal prodej movitých věcí umístěných v bytě, který dlužník užívá na základě nájemní smlouvy (pro úplnost nicméně soud dodal, že případný členský podíl v bytovém družstvu by nebyl postižitelný prostředky daňové exekuce). Čtěte: Když vás navštíví exekutor: Co si nesmí odnést?

Jak argumentoval berní úřad soudu, že nevymáhal peníze po dlužníkovi

Žalované Odvolací finanční ředitelství, tedy ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel v kasační stížnosti, namítal opak, a to, že správce daně dostatečně zjistil majetkovou situaci daňového dlužníka před vydáním výzvy k úhradě daňového nedoplatku ručitelem a zároveň dobře vyhodnotil takto zjištěný skutkový stav ve vztahu k otázce možnosti vymoci tento nedoplatek na daňovém dlužníkovi. Správce daně zjišťoval, zda je daňový dlužník vlastníkem motorového vozidla či nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí (v obou případech s negativním výsledkem), zda má zřízené bankovní účty a jaká je výše konečného zůstatku na těchto účtech (zjistil pouze účet vedený u ČSOB, a. s. se zůstatkem ve výši 19 565,13 Kč), zda patří k plátcům pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a jaké jsou jeho příjmy a výdaje (zjistil, že jde o osobu samostatně výdělečně činnou).

Vzhledem k výši nedoplatku daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí (částka 138 000 Kč), k jehož úhradě byl žalobce povolán, bylo podle názoru finančního orgánu nepodstatné, že z předloženého správního spisu nelze jednoznačně zjistit, z jakého důvodu nebylo nic vymoženo na základě exekučního příkazu vydaného na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na jeho bankovním účtu. Zůstatek peněžních prostředků na exekucí postiženém účtu by totiž uhradil nedoplatek daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí jen v zanedbatelné výši.

Daňovou exekuci prodejem movitých věcí umístěných v bytě užívaném daňovým dlužníkem k zjištění jeho majetkové situace správce daně nenařídil, protože nelze mít při nařízení tohoto způsobu exekuce za prokázané, že budou sepsány hodnotné věci ve vlastnictví daňového dlužníka, jejichž prodej v dražbě povede k úhradě vymáhaného nedoplatku na dani z převodu nemovitosti. Stěžovatel – finanční orgán – namítal, že není třeba vždy nařizovat daňovou exekuci prodejem movitých věcí nacházejících se v místě bydliště daňového dlužníka, pokud nejsou žádné indicie svědčící o tom, že se na tomto místě nacházejí hodnotné movité věci, jejichž prodejem v dražbě by mohlo dojít k uhrazení daňového nedoplatku.

Hodnocení práce finančního úřadu Nejvyšším správním soudem

Kasační stížnost však označil Nejvyšší správní soud za nedůvodnou, a proto ji zamítl svým rozsudkem spis. zn. 1 Afs 3/2014 – 31, ze dne 6. 3. 2014. Finanční úřady tak musejí celé řízení zopakovat znovu od začátku.

Městský soud zrušil napadené rozhodnutí finančního ředitelství (spolu s výzvou správce daně) z důvodu, že žalobce nebyl správcem daně vyzván k úhradě daňového nedoplatku. Daňový nedoplatek je povinen uhradit také ručitel, pokud mu zákon povinnost ručení ukládá a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě. Správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné.

Není pochyb o tom, že žalobci – kupujícímu zákon ukládal povinnost ručení a že správce daně nejprve upomínal daňového dlužníka o úhradu daňového nedoplatku. Daňová povinnost se týkala daně z převodu nemovitostí, k němuž došlo na základě kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím a žalobcem jako kupujícím. Prodávající se stal poplatníkem daně z převodu nemovitostí a žalobce ručitelem uvedené daně. Prodávající však nepodal v zákonné lhůtě přiznání k dani z převodu nemovitostí a nereagoval ani na výzvu k podání takového přiznání. Správcem daně mu tedy byla vyměřena daňová povinnost z moci úřední. Platební výměr na uvedenou daň byl prodávajícímu doručen dne 11. 3. 2010 a dne 19. 6. 2010 mu byla doručena výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Prodávající ani na tuto výzvu nijak nereagoval, a tak dne 6. 10. 2010 správce daně vystavil posuzovanou výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.

Ručitel platí, až když je exekuce vůči daňovému dlužníku bezvýsledná

Předmětem sporu mezi žalobcem a stěžovatelem tak je otázka splnění podmínky bezvýslednosti vymáhání daňového nedoplatku po dlužníkovi.

Městský soud k povinnosti správce daně zjistit majetkovou situaci dlužníka uvedl, že správce daně musí mít při zjišťování majetku na zřeteli též možné způsoby daňové exekuce, které mu zákon stanoví. Musí tak zjišťovat, zda má dlužník peněžní prostředky na účtu vedeném v bance, zda je zaměstnán, pobírá důchod nebo jinou dávku, zda vlastní nějaké movité či nemovité věci. Na základě takovýchto úkonů získá správce daně celkový obraz o majetkové situaci dlužníka. Z něho potom může učinit závěr, že by vymáhání pohledávky po daňovém dlužníku bylo „prokazatelně bezvýsledné“. Je-li takový závěr odůvodněný, je nutno vždy posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť na základě zhodnocení všech zjištěných skutečností. 

Zároveň dle Městského soudu platí, že pokud správce daně při zjišťování majetku dlužníka zjistí alespoň nějaký majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku, přikročí k daňové exekuci. Správce daně přitom nemusí přistoupit ke všem způsobům daňové exekuce, které zákon umožňuje. Postačuje použít ty způsoby exekuce, které se jeví jako vhodné s ohledem na zjištěný majetek dlužníka. V posuzovaném případě pak podle Městského soudu správce daně uvedený postup nedodržel, neboť ze správního spisu není zřejmé, že by zjistil celkovou majetkovou situaci dlužníka v požadovaném rozsahu. Za nepřesvědčivá považoval Městský soud jednak zjištění stran zůstatku na bankovním účtu dlužníka, jednak zjištění stran možného rozsahu movitých věcí dlužníka.

Podle stěžovatele – finančního orgánu – postačovalo, že správce daně zjistil, že daňový dlužník není vlastníkem motorového vozidla ani nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, že výše zůstatku na jeho bankovním účtu je pouze 19 565,13 Kč a že jde o osobu samostatně výdělečně činnou. Argumentace stěžovatele tedy v podstatě vychází z právního názoru, podle nějž v případě, kdy zjištěný majetek dlužníka nepostačuje k pokrytí celého daňového nedoplatku, může správce daně bez dalšího přikročit k výzvě k uhrazení daného nedoplatku (v plné výši) ručitelem.

S touto argumentací se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Povinnost daňového ručitele k plnění má toliko subsidiární (podpůrnou) povahu. Legitimním cílem státu sice je vyměřit, vybrat a případně vymáhat daně, musí tak však vždy činit způsobem, který bude v maximální možné míře ctít základní práva jednotlivce, v daném případě daňového ručitele, kterému zákon ukládá určitou veřejnoprávní povinnost. Jestliže tak zákonodárce například stanoví, že poplatníkem daně z převodu nemovitostí je prodávající, pak se jedná o skutečnost, kterou smluvní strany při uzavírání smlouvy o koupi nemovitosti zpravidla reflektují a promítnou do kupní ceny. Požadovat plnění po daňovém ručiteli (kupujícím) je proto možné až v případě, kdy není možné vymoci daňový nedoplatek po daňovém dlužníkovi (prodávajícím). A v případě, kdy je možné po dlužníkovi vymoci alespoň část nedoplatku, je nutné příslušnou část nedoplatku vymáhat primárně po něm, nikoliv vymáhat rovnou celý nedoplatek po ručiteli. Takový postup je pro správce daně jistě jednodušší, avšak nepřiměřeně zasahující do práv ručitele.

Jak měl správce daně postupovat

Argumentace stěžovatele – finančního orgánu, podle níž neexistovaly žádné indicie svědčící o tom, že se v místě bydliště daňového dlužníka nacházejí dostatečně hodnotné movité věci, na které by bylo možné vést exekuci, je také nepřípadná. Povinností správce daně bylo aktivně zjišťovat majetkovou situaci dlužníka a pokusit se po dlužníkovi vymoci daňový nedoplatek, byť i jen v částečné výši. Jestliže daňový dlužník se správcem daně nespolupracoval, pak správci daně nic nebránilo v tom, aby si do jím obývaného bytu zjednal přístup a sepsal zde věci, které by mohly být prodány. Teprve pokud by i poté bylo zřejmé, že vymáhání po daňovém dlužníkovi by bylo bezvýsledné (případně že vymáhání určité části nedoplatku by bylo bezvýsledné), mohl by správce daně vymáhat daňový dluh po ručiteli.

Lze tedy shrnout, že plně obstojí závěr Městského soudu, podle nějž správce daně nezjistil majetkovou situaci dlužníka v nezbytném rozsahu a nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby bylo možné považovat vymáhání po daňovém dlužníkovi za prokazatelně bezvýsledné. Z rozhodnutí finančních orgánů (ani ze správního spisu) není totiž patrné, proč správce daně nevymáhal nedoplatek alespoň zčásti po daňovém dlužníkovi, jestliže zjistil, že tento má na svém účtu nějaké finanční prostředky, a dále zda se nenacházely nějaké movité věci, na které by bylo možné vést exekuci, v místě bydliště daňového dlužníka.

Závěr: Finanční úřady si nesmí vymáhání daně ulehčovat

Požadovat plnění (zaplacení daně) po daňovém ručiteli (kupujícím v případě převodu, resp. nabytí nemovitosti) je možné až v případě, kdy není možné vymoci daňový nedoplatek po daňovém dlužníkovi (prodávajícím v případě převodu, resp. nabytí nemovitosti). A v případě, kdy je možné po dlužníkovi vymoci alespoň část nedoplatku, je nutné příslušnou část nedoplatku vymáhat primárně po něm, nikoliv vymáhat rovnou celý nedoplatek po ručiteli.

dan_z_prijmu

Ze samotné skutečnosti, že hodnota majetku daňového dlužníka, který je možno postihnout exekucí, nepokrývá jeho daňový nedoplatek v plné výši, nelze dovozovat, že by vymáhání nedoplatku jako celku bylo prokazatelně bezvýsledné. Správce daně (finanční úřad) tedy v takovém případě nemůže rovnou požadovat uhrazení celého nedoplatku po ručiteli, ale musí se pokusit alespoň část nedoplatku vymoct primárně na dlužníkovi.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR spis. zn. 1 Afs 3/2014 – 31, ze dne 6. 3. 2014.)

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).