Hlavní navigace

Rovná daň: Teoretický základ pro snížení daní

25. 5. 2005
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Rovná daň je poměrně hojně diskutovaným tématem v souvislosti s chystanými daňovými změnami. Rovná daň má své zastánce i odpůrce. Jaké jsou jejich argumenty? V článku Pavla Kohouta se dočtete o důvodech, které hovoří ve prospěch snižování daní, jak je nabízí Modrá šance.

Mýtus sedmdesáti procent

Ve své nejznámější podobě lze Lafferovu křivku znázornit jako závislost mezi výší daňové sazby a objemem vybraných daní. Při nulové sazbě se nevybere pochopitelně nic. Při 100% sazbě je objem rovněž nulový, protože se nikomu nevyplatí provádět jakoukoli ziskovou činnost. Musí tedy nutně existovat sazba, která objem vybraných daní maximalizuje. Vyšší sazby, než je tato, pak vedou k poklesu objemu vybraných daní.

V této podobě je Lafferova křivka pouze triviální aplikací Rolleovy věty o střední hodnotě, která je známa od konce 17. století. Rolleova věta říká, že pro každou funkci f, která je spojitě diferencovatelná v intervalu (a, b), přičemž platí f(a) = f(b), existuje v tomto intervalu bod c, ve kterém je první derivace funkce f rovna nule (tj. f’© = 0). Jednoduše graficky znázorněna vypadá Rolleova věta takto:

Lafferova křivka

Rolleovu větu zná každý absolvent úvodního kursu matematické analýzy kterékoli české či slovenské vysoké školy technického zaměření. Každý myslící inženýr tedy může odvodit Lafferovu křivku bez velké intelektuální námahy, aniž by musel studovat ekonomii.

Problémy začínají v okamžiku, kdy máme určit daňovou sazbu, která maximalizuje výnosy. Zde teorie ztrácejí důvěryhodnost, protože vyžadují příliš mnoho nejistých předpokladů. Naštěstí jsou k dispozici empirické studie o výsledcích změn daňových sazeb. Bohužel nejznámější z těchto studií je zároveň hluboce zavádějící.

Jde o studii z roku 1982, jejímž autorem je ekonom Don Fullerton. Zjistil, že daňové příjmy z mezd jsou maximalizovány při sazbě 72 %. Od té doby se traduje „mýtus sedmdesáti procent“. Zvláště sveřepě tento poloviční fakt papouškují ti, kteří Fullertonovu práci nikdy nečetli. Fullerton totiž zkoumal daňové příjmy z mezd, nikoli daně z příjmů. Kromě toho slavné číslo 72 % není výsledkem přímého empirického pozorování, nýbrž modelu, který pracuje s řadou předpokladů (například předpoklad uzavřené ekonomiky) a sporných parametrů – například o elasticitě poptávky po práci. Tento parametr má ovšem na výslednou sazbu rozhodující vliv. Je-li elasticita poptávky po práci nízká (v případě uzavřené ekonomiky), pak bod optimalizace daňových příjmů může ležet dosti vysoko. V podmínkách moderních otevřených ekonomik však tento předpoklad může stěží platit.

Mýtus Reaganových deficitů

Političtí odpůrci Ronalda Reagana se pokoušeli diskreditovat jeho daňovou politiku šířením mýtů. Lze možno například číst: Daňové příjmy se snížily prakticky lineárně s poklesem daňových sazeb, a konzervativní Reaganova administrativa se tak zasloužila o rekordně astronomické deficity státního rozpočtu.

Skutečnost byla přesně opačná. Federální daňové příjmy poklesly během 80. let jen v roce 1982, a to nikoli kvůli nižším sazbám, nýbrž kvůli hospodářské recesi. Objem vybraných daní vzrostl z 518 miliard dolarů v roce 1980 na 1035 miliard v roce 1990. Zvláště přitom vzrostl objem daní placených bohatými. V roce 1981 (při mezní sazbě 70 %) zaplatili Američané z nejvyššího příjmového percentilu 17,6 % objemu daní z příjmů. V roce 1988 (při sazbě 28 %) zaplatilo nejvyšší příjmové procento 27,5 % objemu vybraných daní. Je zřejmé, že bod maximalizace příjmů ležel hluboce pod úrovní 70 %.

Tato zkušenost mimochodem odpovídá na otázku, zda je pro státní rozpočet lepší návrh rovné daňové sazby v rámci Modré šance, anebo plán na snížení sazeb dolních daňových pásem, jak navrhuje Bohuslav Sobotka. Rovná daň by skutečně mohla snížit motivaci vyšších příjmových skupin k provádění daňových optimalizací – mějme na paměti, že daňová optimalizace není zpravidla ani levnou, ani bezrizikovou záležitostí. Naproti tomu Sobotkův návrh by znamenal prostý výpadek části příjmů.

Je rovná daň podle ODS skutečně optimálním řešením? Čtěte v článku Michaela KrohaRovná daň: iluze a realita“.

Mimochodem, Ronald Reagan každoročně předkládal Kongresu návrh vyrovnaného rozpočtu. Za rekordní deficity ve skutečnosti nemohou ani nižší daně, ani výdaje na zbrojení, nýbrž demokratickou většinou prosazené zvýšení sociálních a zdravotních výdajů.

Česká zkušenost

Pro ilustraci fungování Lafferovy křivky u daně z příjmů fyzických osob se ovšem nemusíme dívat až za Atlantik. Úplně stačí údaje z českého ministerstva financí o vývoji daňového inkasa v závislosti na mezní sazbě daně z příjmů:

Lafferova křivka pro ČR

Objem daní rostl s postupným snižování mezní sazby, která klesla od roku 1993 z tehdejších 47 % na současných 32 %. Tato závislost zůstává v platnosti, i když objem daňového inkasa upravíme o inflaci či růst HDP.

Lze soudit, že další snížení mezní sazby by objem vybraných daní příliš neoslabilo – pokud by snížení sazby bylo doprovázeno zrušením většiny odečitatelných položek (jak předpokládá Modrá šance), mohly by daňové příjmy státu dokonce vzrůst.

Mýtus optimální sazby

Otázkou zůstává, zda „optimální“ sazba, která maximalizuje objem daňových výnosů, je skutečně to nejlepší pro ekonomiku. Lafferova křivka, jak byla diskutována v předchozím textu, se totiž týká pouze maximalizace výnosů v krátkém období. V delším období se mohou projevit efekty vyplývající z vlivu celkové daňové zátěže na hospodářský růst. Řeč je o časovém horizontu zhruba od tří až pěti let výše.

Lafferovu křivku lze zobecnit: jako nezávisle proměnnou na vodorovnou osu vyneseme hodnotu celkového daňového břemene (podíl daňového inkasa na hrubém domácím produktu) a na svislou osu hospodářský růst jakožto závisle proměnnou. V dlouhém období totiž platí, že objem daňového inkasa je maximalizován právě tehdy, když je maximalizován růst HDP.

Lze přesvědčivě ukázat, že daňová zátěž snižuje míru růstu ekonomiky. Podle studií o růstu zemí OECD stačí pro zabezpečení základních potřeb státu – justice, obrany a základní infrastruktury – daňová kvóta ve výši 10 až 15 % HDP. Zhruba tolik například tvoří příjmy státního rozpočtu Čínské lidové republiky. (Pokud někdo ještě stále hloubá nad příčinami růstu čínské ekonomiky, zde je odpověď.)

Rostou-li státní výdaje nad tento limit, růstový potenciál ekonomiky klesá. Ekonomika úsporného sociálního státu, který od poplatníků vybírá na daních kolem čtvrtiny HDP, má růstový potenciál kolem 4,6 % ročně (podle studií ekonomů J. Gwartneye, G. Scullyho a dalších). Z vyspělejších zemí lze jako příklad uvést Irsko.

HDP Irska a průměru EU ve stálých cenách

Z vývoje ekonomické výkonnosti v přepočtu na jednoho obyvatele je zřejmé, že až do druhé poloviny 80. let Irsko zhruba kopírovalo zbytek tehdejšího Evropského hospodářského společenství (předchůdce EU). Pak přišly zásadní daňové škrty a s nimi hospodářský růst.

Ekonomika dražšího sociálního státu, který daňové poplatníky ročně stojí 40 % HDP – tedy zhruba jako Česká republika –, má dlouhodobý růstový potenciál (neboli potenciální produkt) 3,1 % ročně. Konečně ekonomika velmi drahého sociálního státu, jehož složená daňová kvóta činí 60 % HDP (zhruba jako Švédsko), má růstový potenciál kolem 1 % ročně.

Redukce růstu vlivem vyšších vládních výdajů

Negativní závislost mezi mírou zdanění a hospodářským růstem není žádným novým objevem. Poprvé ji formuloval arabský učenec Ibn Chaldún (1332–1406) ve svém historickém spise Muqaddama:

dan_z_prijmu

V počátečních stádiích vývoje státu jsou daně nízké ve svých sazbách, ale přinášejí značný výnos. Jak plyne čas a králové střídají jeden druhého, ztrácejí své nomádské návyky ve prospěch civilizovanějších. Jejich potřeby a nároky rostou v důsledku luxusu, ve kterém jsou vychováváni. Proto vypisují další daně na své poddané a ostře zvyšují sazby stávajících daní, aby zvýšili výnosy. Ale sami poznají, jaký dopad má zvýšení daní – protože podnikatelé brzy ztrácejí chuť podnikat, když vidí srovnání výše svých zisků a výše daňového břemene. Následkem toho produkce upadá a s ní i daňové výnosy.

Ibn Chaldún žil v době, kdy moc islámských panovníků již upadala, takže zřejmě velmi dobře věděl, o čem píše. Jeho slova by mohla ilustrovat i vývoj soudobého sociálního státu. Namísto o rostoucích nárocích králů by byla řeč o rostoucích nárocích politiků a jejich voličů. Podstata věci zůstává stejná.

Co z toho všeho vyplývá: nelze jen hledat cesty, jak maximalizovat příjmy státu – či států obecně, je-li řeč o Evropské unii. Je nutné se snažit o všeobecné snížení daňové zátěže. V opačném případě má současná západoevropská civilizace před sebou jen beznadějnou stagnaci. Ekonomický růst samozřejmě není zárukou lidského štěstí. Stagnace ovšem prakticky jistě vede k nezaměstnanosti, chudobě a neštěstí.

Souhlasíte se zavedením rovné daně podle návrhu ODS?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).