Hlavní navigace

Může se zaměstnanec, byť odborník, postavit názoru svého zaměstnavatele?

25. 11. 2011
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Zaměstnanci jsou povinni plnit pokyny nadřízených i tehdy, jsou-li ze svého odborného pohledu přesvědčeni, že jsou špatné.

I tentokrát se obrazně řečeno podíváme do soudních síní a přiblížíme jeden zajímavý případ, který projednávaly soudy České republiky.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci (pracovněprávním sporu) zaměstnance jako žalobce JUDr. Z. V., proti zaměstnavatelce – žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 4467/2007, ze dne 15. 7. 2008 (a to tak, že odmítl dovolání – mimořádný opravný prostředek – žalobce proti rozsudku odvolacího soudu).

Skutkový základ sporného případu

Dopisem ze dne 23. 8. 2005 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí (která byla předtím projednána s odborovou organizací) pro soustavné porušování pracovní kázně s odůvodněním, že v průběhu prvního pololetí roku 2005 dochází u žalobce k průtahům ve vyřizování svěřené agendy. Dne 26. 7. 2005 byl žalobci ředitelem odboru památkové péče žalované vrácen spis, č.j. 11457/2004, týkající se zámku č.p. 30 v O.-K., s písemným uvedením, co je v návrhu vypracovaném žalobcem považováno za chybné. Návrhy žalobce nerespektoval a opakovaně dne 27. 7., 29. 7. a 1. 8. 2005 předložil návrhy, které vytýkanou chybu neodstranily. Nedodržování udělených pokynů bylo žalobci opakovaně písemně i ústně vytýkáno a v dopisech ze dne 6. 6. 2005, 21. 7. 2005 a 11. 8. 2005 byl vždy upozorněn i na možnost výpovědi z pracovního poměru.

Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť se porušení pracovní kázně nedopouštěl, ale pouze se řídil právním řádem, platnými zákony a nesouhlasil s pokyny nadřízeného. Ve věcech postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Soud prvního stupně

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2006 žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce se dopouštěl porušování pracovní kázně tím, že „nerespektoval konkrétní pokyny svých nadřízených, jak postupovat při plnění zadaných úkolů“, ačkoliv podle organizačního a pracovního řádu měl žalobce povinnost řídit se pokyny svých nadřízených; svým chováním tak žalobce zapříčinil průtahy ve svěřené agendě.

Na možnost dání výpovědi z pracovního poměru byl ve třech případech upozorněn v písemných výtkách. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobci byla v podobě konkrétních pokynů dána možnost, aby napravil nedostatky při vyřizování svěřené agendy, tyto pokyny však nerespektoval i když tak podle pracovního řádu učinit měl. Dopustil se tak soustavného porušování pracovní kázně. Čtěte také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi

Odvolací soud

K odvolání žalobce  odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2006 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Po doplnění dokazování dopisem prvního náměstka ministra kultury ze dne 28. 6. 2005 odvolací soud zjistil, že „dopady do oblasti pracovněprávních vztahů mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem spočívají v rozdílném názoru na aplikaci ust. § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči“.

Žalobce byl žalovanou upozorněn, že jeho názor není správný a že oficiální stanovisko  ministerstva je takové, jaké zastávají jeho nadřízení. Odvolací soud dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že na straně žalobce k soustavnému porušování pracovní kázně došlo. Žalobce opakovaně a zcela záměrně odmítal vyřizovat agendu způsobem, který mu byl jeho zaměstnavatelem ukládán, „odmítal respektovat pokyny svých nadřízených, ač mu byl právní názor zaměstnavatele na žalobcem zpracovávanou problematiku znám a byl mu též opakovaně sdělován, což vyplývá jak z písemných výtek, tak z dopisu prvního náměstka ministra ze dne 23. 7. 2005“.

Žalobce jako zaměstnanec „měl povinnost oficiální názor svého zaměstnavatele respektovat, protože nebyl žádným nezávislým orgánem, který by měl prezentovat vlastní právní názor, nýbrž byl ve vztahu ke svému zaměstnavateli v podřízeném postavení“; výpověď z pracovního poměru tak byla žalobci dána zcela důvodně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že není třeba provádět žalobcem navrhované důkazy týkající se správnosti jeho právního názoru na uvedenou problematiku, neboť by to na platnosti výpovědi nemohlo nic změnit a právní názor žalobce, který byl jeho zaměstnavatelem odmítnut jako nesprávný, není pro posouzení věci relevantní“; „případné pochybení při postupu během vyřazování kulturních památek by totiž šlo na vrub žalovaného a nikoli žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Posouzení věci Nejvyšším soudem

Dovolatel – zaměstnanec spatřoval zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky „zda pokyny zaměstnavatele, pro jejichž neplnění byl se žalobcem rozvázán pracovní poměr z,  byly či nebyly v souladu s právními předpisy“, a dovozoval, že „jemu udělované pokyny zaměstnavatele byly v rozporu s právními předpisy“, což dokládá právním rozborem, „který vypracoval, a který opírá o platnou právní úpravu v oblasti státní památkové péče“.

Zaměstnanci jsou povinni – mimo jiné – zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci.

Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že opakovaně a zcela záměrně odmítal vyřizovat agendu způsobem, který mu byl jeho zaměstnavatelem ukládán, odmítal respektovat pokyny svých nadřízených, ač mu byl právní názor zaměstnavatele na žalobcem zpracovávanou problematiku znám a byl mu též opakovaně sdělován, rozhodl v souladu s hmotným právem. Dovolatel totiž přehlíží, že zaměstnanec není povinen plnit jen ty pokyny zaměstnavatele, které jsou v rozporu s právními předpisy. Jestliže o výkladu právního předpisu vznikne pochybnost a zaměstnavatel právní předpis vyloží, je zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jinak řečeno, v rozporu s právními předpisy může z tohoto pohledu být jen pokyn, který je v rozporu s kogentním ustanovením právního předpisu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je odmítl. Čtěte také: Co s problémovým a neschopným zaměstnancem? Zbavit se ho

Závěrečné shrnutí významu judikátu

Zaměstnanci jsou povinni – mimo jiné – zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci.

Dovodil-li v projednávané sporné věci odvolací soud, že zaměstnanec porušil pracovní kázeň tím, že „opakovaně a zcela záměrně odmítal vyřizovat agendu způsobem, který mu byl jeho zaměstnavatelem ukládán, odmítal respektovat pokyny svých nadřízených, ač mu byl právní názor zaměstnavatele na zaměstnancem zpracovávanou problematiku znám a byl mu též opakovaně sdělován“, rozhodl v souladu s hmotným právem. 1) 

Zaměstnanec totiž přehlíží, že zaměstnanec není povinen plnit jen ty pokyny zaměstnavatele, které jsou v rozporu s právními předpisy. Jestliže o výkladu právního předpisu vznikne pochybnost a zaměstnavatel právní předpis vyloží, je zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jinak řečeno, v rozporu s právními předpisy může z tohoto pohledu být jen pokyn, který je v rozporu s kogentním ustanovením právního předpisu. 2) 

(Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 4467/2007, ze dne 15. 7. 2008; posuzováno podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, závěry a právní názor NS ČR jsou použitelné i podle aktuální právní úpravy provedené zákonem č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.)

Poznámky (vysvětlivky) autora:

dan_z_prijmu

1) Hmotněprávní normy stanoví jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti (subjekty); např. zákoník práce stanoví práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance. Procesní (procesněprávní, procedurální) normy pak stanoví jakým formálním způsobem (jakým procesem, procedurou, v jakém procesu, proceduře) mohou být (tato hmotněprávní) práva uplatněna, jak se mohou a jak se mají chovat subjekty (t.j. adresáti těchto  hmotněprávních, jakož i procesních, norem) v právním procesu, resp. jakým formálním způsobem může být vynuceno splnění povinností. Např. občanský soudní řád stanoví pravidla, jak se domáhat (přiznání a posléze vymožení) určitého práva (nároku) soudní cestou.

2) Kogentní (donucující, imperativní) právní norma je normou, která je závazná bezvýhradně a nepřipouští žádných odchylek, musí být aplikována (uplatněna) na danou skutkovou podstatu (daný případ) vždy.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).