Hlavní navigace

Kdy se musíte podřídit změnám v náplni práce?

28. 6. 2012
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Kdy se musíte podřídit libovolným změnám v náplni práce a kdy po vás naopak nemůže zaměstnavatel chtít nic navíc?

V praxi je velmi podstatný rozdíl mezi tím, zda pracovní náplň, kterou se upřesňuje sjednaný druh práce, tedy konkretizují činnosti a úkoly, které bude zaměstnanec plnit, vloží zaměstnavatel do pracovní smlouvy nebo ne. V prvém případě pak nemusí zaměstnanec dělat nic navíc, ve druhém zaměstnavatel může nařízené úkoly a činnosti libovolně měnit. Přečtěte si také: Přehledně: Změny v zákoníku práce od 1. 1. 2012

Druh práce, který máte pro zaměstnavatele vykonávat, je jednou z povinných náležitostí, které musí obsahovat pracovní smlouva. Druh práce je zřejmě nejdůležitějším pojmovým znakem, který charakterizuje pracovní smlouvu.

Zaměstnavatel je vám povinen (a současně oprávněn) přidělovat jen činnosti v rámci sjednaného druhu práce, čemuž odpovídá vaše povinnost je vykonávat. Sjednaný druh práce tak vymezuje limity dispoziční pravomoci zaměstnavatele při přidělování práce podle pracovní smlouvy. Jiné práce jste povinni vykonávat výjimečně, jen v případech a za podmínek stanovených zákoníkem práce pro převedení na jinou práci.

Druh práce

Druh práce vymezuje okruh pracovních úkolů, které jste podle pokynů zaměstnavatele povinni vykonávat osobně. Druh práce by tak měl stručně a výstižně vyjadřovat, které činnosti budete  pro zaměstnavatele vykonávat.

Vymezení druhu práce nabývá na významu především v situacích, kdy vás zaměstnavatel pověřuje  i výkonem jiných prací, než obvykle konáte, ale které lze zahrnout pod sjednaný druh práce.

Druh práce totiž nemusí být vymezen jen jako určitá pracovní funkce či zařazení (např. sekretářka, řidič, správce počítačové sítě, účetní), ale též jako soubor činností.

Může být tedy určen šířeji. Potom zaměstnavatel většinou blíže jednostranně upřesní druh práce v aktu specifikujícím pracovní náplň, anebo naopak i úžeji podle potřeb zaměstnavatele, resp. požadavku zaměstnance.

Druh práce vymezený jako řidič autobusu městské hromadné dopravy je nepochybně užší než řidič motorového vozidla.

Druh práce může být také sjednán alternativně (např. budete vykonávat práci spočívající v řízení autobusu a v době, kdy řídit nebudete, se bude věnovat údržbě a opravám autobusu).

V pracovní smlouvě tak lze podle okolností dohodnout také dva nebo i více druhů práce, a to dále například vzhledem k potřebě pouze menšího rozsahu určité práce nebo je-li jedním druhem práce činnost pouze sezónní povahy.

Sjednání druhu práce znamená, že jde o práce druhově vymezené, a nelze proto platně sjednat výkon jakýchkoliv prací bez jejich druhového určení. Zaměstnavatel proto nemůže platným způsobem dosáhnout toho, že by na základě pracovní smlouvy mohl se zaměstnancem volně, bez jakéhokoliv omezení, disponovat podle svých potřeb.

Z judikatury

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1821/2008,  ze dne 15. října 2009:

Druh práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, při jehož sjednání se uplatní smluvní volnost účastníků pracovního poměru. Právní úprava umožňuje vymezit dohodnutý druh práce úzce, nebo naopak šířeji, umožňuje rovněž, aby druh práce byl sjednán tak, že je v pracovní smlouvě uvedeno více druhů práce, apod. Je pochopitelné, že v individuálním případě, kdy je kupříkladu sjednán přehnaně vysoký počet druhů prací, nelze vyloučit pochybnosti o tom, zda nedochází k obcházení zákona. Posouzení, hranice, kdy byl druh práce platně sjednán, je proto vždy otázkou konkrétního případu.

Jak už bylo naznačeno, obecnost sjednaných druhů práce vede k tomu, že zaměstnavatelé v praxi mnohdy stanovují popis práce čili náplň práce.

V pracovní náplni (popisu práce) blíže vymezují a konkretizují pracovní činnosti, které je zaměstnanec povinen vykonávat v rámci sjednaného druhu práce. Takové stanovení pracovní náplně je jednostranným pokynem zaměstnavatele k výkonu sjednaných prací a není k němu třeba souhlasu zaměstnance.

Pracovní náplň má povahu jednostranné informace, prostřednictvím které vám dává zaměstnavatel  na vědomí, jaké konkrétní činnosti nebo plnění jakých úkolů bude po vás požadovat. Takovou pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv jednostranně změnit. Podpisem pod pracovní náplní proto nevyjadřujete souhlas, nýbrž stvrzujete její doručení (převzetí), a tudíž i seznámení se s obsahem. 

Pracovní náplň by se jako konkretizace obsahu sjednaného druhu práce měla vždy pohybovat v jeho rámci. Avšak ani tehdy, když náplň práce přesahuje druh práce sjednaný v pracovní smlouvě nebo náplň práce pokrývá pouze částečně sjednaný druh práce, nepředstavuje to změnu pracovní smlouvy, zaměstnavatel je i nadále oprávněn disponovat zaměstnancem pouze v rámci sjednaného druhu práce. 

Z judikatury

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 2858/2007, ze dne 11. prosince 2007:

Nové určení pracovní náplně v rámci sjednaného druhu práce nepředstavuje (nemůže představovat) změnu pracovní smlouvy v ujednání o druhu práce, na který byl zaměstnanec přijat.
V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě; pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není tedy možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru, a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.

Pokud je však v pracovní smlouvě uvedeno, že pracovní náplň je součástí pracovní smlouvy, musí být při každé její změně být dosaženo dohody mezi vámi a zaměstnavatelem.

Mnozí zaměstnavatelé si to neuvědomují a pracovní náplň zařazují jako přílohu k pracovní smlouvě, kterou označí v pracovní smlouvě za její nedílnou součást. Pak již není pracovní náplň jednostranným právním úkonem zaměstnavatele, ale stává se součástí pracovní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu a ke každé její změně je tak třeba souhlasu zaměstnance.

dan_z_prijmu

Zaměstnavatelům proto lze doporučit, aby pracovní náplň nečinili součástí pracovní smlouvy, ani přílohou pracovní smlouvy, nýbrž ji vydávali jako svůj jednostranný úkon a zaměstnance s jejím obsahem pouze seznámili. Čtěte také: Kdo může odmítnou vyslání na pracovní cestu?

Použitá literatura: Drexlerová, J.: Pracovní náplň zaměstnance a její změna, Průvodce pracovně-právními předpisy č. 5/2012, BMSS-START spol. s r. o.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).