Hlavní navigace

Kdy narazí státní finance do zdi?

12. 3. 2010
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Proč veřejné dluhy politiky nepálí a čím to, že vybírané daně nestačí státní kasu naplnit? Kde zůstaly reformy a kde úspory?

K uším a očím se dnes dostávají informace o uskutečněných i plánovaných daňových změnách, které by měly vést k výběru peněz pro zalátání děravého státního rozpočtu. Zvýšily se daně z nemovitostí, daně spotřební i daň z přidané hodnoty. Zpravodajství přináší zprávy o tom, jak se vyplatí nakupovat benzín v zahraničí, jak ve zvýšené míře hrozí pašování cigaret a pálení alkoholu v domácích pálenicích. Drahé točené pivo vyhání štamgasty z hospod, hospodským klesají tržby, na světlo světa se dostávají návrhy o silniční dani pro každého a zvýšení daní z energií. Čtěte také: Den, kdy český stát zkrachoval

Vyřeší zvyšování daní problémy státních financí?

Při projednávání státního rozpočtu v prvorepublikovém parlamentu hovořil o příjmové a výdajové stránce státního rozpočtu ekonom Jaroslav Macek, tehdejší poslanec takto:  

Zajisté nikdo z nás nechce považovati státní rozpočet za pouhý seznam přání, která chová vláda co do výdajů a co do příjmů státních příštího roku. Každý z nás považuje státní rozpočet za co možná střízlivý odhad pravděpodobně nutných výdajů a pravděpodobných příjmů. U výdajů z opatrnosti počítáme raději s vyššími ciframi a u příjmů z opatrnosti raději s nižšími ciframi, abychom výsledkem byli překvapeni spíše příjemně nežli nepříjemně. Máme-li však zkoumati, zdali tyto odhady pravděpodobných příjmů a výdajů nastanou, zajisté musíme vzíti na zřetel podmínky, za kterých tyto příjmy a výdaje budou možné, lépe řečeno pravděpodobné. Každý z nás ví, že tyto pravděpodobné předpoklady musíme především hledati v oblasti soukromého hospodářství a celého hospodářského života. Proto při kritice budoucího rozpočtu musíme se zaměstnávat obrazem, který poskytuje dnešní hospodářský život.

Dnes, nějakých osmdesát let poté, jako by se o střízlivosti, opatrnosti a možných nepříjemných překvapeních, vůbec neuvažovalo. Jedna kapsa státní kasy je děravá, druhá vysypaná. Masy voličů přece ještě nějaké ty peníze mají, tak proč jim nesáhnout do jejich kapes? Ovšem i dnes je nutné uvažovat v souvislostech, i dnes se musíme „zaměstnávat obrazem, který poskytuje dnešní hospodářský život.“ Čtěte také: Na státní dluh každý přispívá dvacetikorunou­ denně

Vyšší daně automaticky nebudou znamenat vyšší příjmy do státního rozpočtu. Ministerstvo financí hledá v daňovém systému způsoby, jaké nové daně mohou státní kasu naplnit. Poplatníci na straně druhé hledají způsoby, jak se z placení zvýšených daní vyvléci, jak optimalizovat své chování. Zvýšení nákladů na provozování auta díky dani silniční tak může kupříkladu někoho motivovat ke vzdání se svého auta, může si říci „jedu stejně párkrát do roka, tak proč bych to auto měl dále živit.“ Někdo jiný může v dopadu zdražení benzínu omezit jízdy autem, spotřebovávat méně, což znamená, že stát  nezíská s touto omezenou spotřebou související daně. Podobně tak benzín nakupovaný v zahraničí a v zahraniční nakupované cigarety snižuje příjmy státní kasy. Zvyšování daní ekonomickou aktivitu brzdí, snižuje výdaje a podkopává tržby, které potřebují soukromé firmy k životu.

Kde zůstaly reformy a úspory?

Zdravý rozum velí, že pokud toho z děravé státní kasy mnoho odtéká, nelze se dívat jen na stránku příjmů a zvyšovat daně. Je nutné také snižovat výdaje a přijímat systémová opatření pro ucpání děr. Skutečnost je taková, že žádné reformy ve výdajové oblasti zatím neproběhly, doposud se mnohé řešilo na úkor rostoucí ekonomiky, zvyšujících se daňových příjmů, ale také díky nově vytvářeným dluhům. Podobné téma: Chcete se vyhrabat z dluhů? Tiskněte vlastní peníze

O reformách se doposud mluví spíše okrajově a podmíněným způsobem: bez reforem je přijetí eura nereálné, chtělo by se to zabývat důchodovou reformou. O reformě systému a zefektivnění státní správy nebo o úvahách, nakolik je každá koruna veřejných peněz vynakládána smysluplně se neuvažuje vůbec. Reforma zdravotního systému narazila na třicetikorunové regulační poplatky. Již nikdo nevyslovuje, že i když jsou regulační poplatky nepříjemné, pomohly zdravotnímu systému k úsporám a vytvoření rezerv, ze kterých je zdravotnictví dotováno v dnešní době ekonomického útlumu.

A tak si občan může jen povzdechnout: ano my obyčejní plátci daní a dalších poplatků pracujeme, dřeme, a pak se podíváme, jak se rozhazují naše peníze a máte chuť ty nahoře odstřelit. Nad situací často nepovzdechnou jen řadoví občané. Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl se v rozhovoru pro E15 zamyslel nad smutným příběhem státního rozpočtu a zamyslel se i nad příčinou:  Za prvé, i při teoretické znalosti základních pravidel politiky mě stejně dokáže překvapit, že standardní demokratický politický systém není schopen změnit zjevně špatný směr až do okamžiku nárazu do zdi.

Proč demokratický politický systém změní špatný směr až po nárazu do zdi?

Teprve až se stát ocitne v dluhové pasti, teprve až dojde k nárazu do zdi, budou politické strany donuceny vše řešit. Protože to bude náraz do zdi, bude to bolet. Možná se bude hledat viník, bude se nadávat na toho či onoho, ale problém spočívá v našem jiném. Čtěte také: Den, kdy se peníze staly bezcennými

Problém státního rozpočtu je do značné míry problémem volebního systému. Nepopulární kroky nebývají součástí volebních programů, politik musí slíbit voliči to, za co dostane hlas ve volbách. Existuje velký počet lidí, kteří žijí z prostředků státního rozpočtu. Nejsou to jen ti kdo pobírají sociální dávky, existuje i mnoho zaměstnanců veřejných institucí, kteří nelibě ponesou jakoukoli zmínku o utahování opasků a potřebě reforem. A tak z billboardů visí dobře znějící hesla, kterými politici slibují to, co jejich cílová skupina voličů chce slyšet.

Je to takové uplácení voličů, voliči dají své hlasy a nepátrají po tom, že plnění všech těchto slibů a neuskutečňování reforem je jen přeludem, který je dlouhodobě neudržitelný a jednou se rozplyne. Je to kouzlo života na dluh, je to prosperita, která se rozplyne, až vyvstane nutnost dluhy splácet.

Proč veřejné dluhy politiky nepálí?

Někdy je slyšet, že stát by se měl chovat jako soukromá firma nebo rodina, která má své limitované příjmy a v souladu s nimi musí limitovat své výdaje. Pokud se hlava rodiny špatně rozhodne, koupí si například předražený dům, a rodinný rozpočet se ocitne v dluhové pasti, je to jeho jednoznačná odpovědnost hlavy rodiny. Je známý viník strádání, který se špatně rozhodl a důsledky tohoto rozhodnutí pocítí celá rodina.

V případě věcí veřejných je tomu jinak, politik má pravomoc rozhodnout, ale důsledky jeho rozhodnutí, třeba budoucí splácení nasekaných dluhů, dopadnou až na bedra politiků nastupujících. Politik nese pouze politickou odpovědnost po dobu volebního období, a tato odpovědnost se ještě rozplývá v odpovědnosti kolektivního hlasování. Čtěte také: Může být skrblictví prospěšné?

A tak obyčejnému občanu nezbývá než říci: kdo schvaluje deficitní rozpočty, je stádo s kolektivní odpovědností a smutné je, že až bude vystaven účet, nebude koho obvinit. Možná si politik v duchu říká: až se ten problém provalí, tak my už tady nebudeme, řešit to budou jiní. 

Mojmír Hampl se v rozhovoru pro E15 zamýšlel nad veřejnými financemi takto:  Ve většině vyspělých zemí se opakovaně řízení veřejných financí objevuje jako fundamentální problém, protože prostě systém umožňuje, a dokonce podporuje získávání krátkodobého politického kapitálu kupováním hlasů a podpory za cizí peníze a na úkor dlouhodobé stability veřejných rozpočtů. (…) Vyspělé demokratické země se liší jen v míře tohoto problému, ne v jeho podstatě.

Kdy narazí státní finance do zdi, rozhoduje míra zadlužení

Stát žádné peníze nemá, má jen to, co dostane od svých občanů a firem, popřípadě to, co je mu ochoten někdo půjčit. Současný systém kouzla života na dluh, který financuje populismus a bohulibé záměry politiků, k zadlužování státu přímo vyzývá.

skoleni_15_4

Dluh České republiky přesáhl hranici bilionu korun, na každého obyvatele připadá již více než 110 tisíc korun. Jenže občan jaksi necítí přímou odpovědnost za dluh státu, jehož je občanem. Dokud za ním někdo nepřijde a nezaklepe mu na dveře a neřekne: zaplaťte 110 tisíc korun, váš podíl na státním dluhu, řešit to nebude. Jenže jednou někdo na ty dveře klepat bude. Podobné je tomu i v případ dluhů rozpočtů obecních a krajských rozpočtů, prostě kouzlo života na dluh. Čtěte také: V čem spočívá tajemství inflační daně

Čím více se stát, kraj nebo obec zadlužuje, tím více ztrácí svůj kredit, tím méně budou věřitelé ochotni dále půjčovat. A právě ochota věřitelů půjčovat je limitem, který určuje, kdy to vše narazí do zdi. Hranice zadlužení je nevyzpytatelná, ale jisté je, že kouzlo života na dluh jednou skončí. Kdo půjčí někomu, kdo už nic nemá a nemá ani kde brát?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).