Peníze (pokud budeme brát jejich fyzickou podstatu) se postupem času vyvinuly z cenných platidel (vzácné kovy – zlato, stříbro) k „bezcenným“ mincím a bankovkám, šekům a systémům založeným na kreditní bázi. Se vznikem elektronické komerce se začalo uvažovat také o elektronické formě peněz.
Elektronické peníze – ePeníze – lze považovat (dle Směrnice evropského parlamentu a rady 2000/46/ES) za náhradu mincí a bankovek, které se ukládají na elektronickém médiu, jako jsou čipová karta nebo paměť počítače, a které jsou obecně určeny pro uskutečňování elektronických plateb v omezené výši.
Elektronické peníze lze dělit podle několika hledisek. Jedno dělení elektronických peněz může být podle jejich povahy na „token-based“ a „balance-based“:
- Token-based elektronické peníze jsou opravdovou virtuální kopií skutečných mincí. Existují v předem definovaných hodnotách, které je pro rozměnění třeba poslat do vydávající banky. Každé minci je přitom přidělena určitá jedinečná číselná (registrační) hodnota, jejíž existence má zabránit tzv. problému dvojího utrácení. Z toho také vyplývá, že každá „mince“ je použitelná pouze jednou. Typickým příkladem byl eCash od firmy DigiCash.
- Balance-based elektronické peníze jsou častější a mají podobu pouhého kladného nebo záporného zůstatku na elektronickém účtu. Do této kategorie jsme mohli zařadit např. český internetový platební systém I LIKE Q.
Dalším kritériem, podle kterého můžeme elektronické peníze dělit, je jejich samotná implementace.
- Card-based elektronické peníze, jak už název napovídá, jsou takové elektronické peníze, které jsou uloženy na nějakém přenosném médiu, typicky kartě s integrovaným obvodem obsahujícím mikročip (smart karta). Tato „elektronická peněženka“ zajišťuje různé kryptografické funkce a hlavně s ní můžeme platit i v reálném světě. Jako příklad můžeme uvést předplacené karty MasterCard, VISA.
- Software-based elektronické peníze jsou takové, které se spravují přes software nainstalovaný na PC či PDA, běžícím pod standardním operačním systémem. Typické použití je pouze přes počítačové sítě, jako je Internet.
Podle povahy emitenta členíme elektronické peníze na bankovní a nebankovní. Zatímco nebankovní elektronické peníze jsou takové, jejichž (zjednodušeně řečeno) emitentem není banka, bankovní elektronické peníze jsou potom takové elektronické peníze, které vydává právnická osoba disponující bankovní licencí v souladu s ustanovením § 6 zákona o bankách.
Elektronické peníze je třeba striktně vymezit vůči různým internetovým věrnostním systémům, jež jsou pouhou obdobou běžných věrnostních programů, jaké dnes nabízí každý větší supermarket. Jako typický příklad lze uvést tzv. fazole společnosti Eastbiz Net Inc. nebo dukáty od firmy Mafra, a. s. Zásadní odlišnost spočívá v jejich omezené konvertibilitě v některou z existujících měn (a opačně). Internetové věrnostní body jsou marketingovým nástrojem pro získání nových zákazníků, a nikoliv platební nástroj typu elektronických peněz.
Případová studie: Londýnská MHD
Od června tohoto roku mohou lidé v Londýně používat k placení jízdného v MHD novou smart kartu, zvanou Oyster. Jaké jsou největší výhody tohoto nového systému, který navrhla a po celém Londýně nainstalovala firma TranSys? Oyster nabízí větší flexibilitu pro pravidelné uživatele MHD. Tím je myšleno hlavně to, že cestujícím u vchodů do metra či při nástupu do autobusu stačí přiložit svoji kartu ke snímači a mohou jít dál (za předpokladu, že mají kartu nabitou). I samotné kupování lístků by s touto kartou mělo být jednodušší a rychlejší.
Dobíjení karty je možné několika způsoby: přes automat, telefon či přímo v pokladně na nástupišti. Není mi však jasné (neměl jsem to štěstí to vyzkoušet a ani vás k tomu nechci navádět), jak pozná revizor, že kontrolovaný pasažér nejede načerno, ale myslím, že na toto tvůrci celého systému nezapomněli.
Zatím je karta Oyster používána jenom v MHD, ale plánuje se, že pomocí této elektronické peněženky se bude v budoucnu platit za parkování, půjčování knih v knihovnách atd.
Jsou pro nás však ePeníze nezbytné?
Abychom správně pochopili současnou situaci těchto elektronických platebních systémů, musíme se vrátit zpět do devadesátých let, kdy se začaly objevovat první pilotní projekty jako DigiCash, CyberCash (nyní pod Verisign), CAFE nebo český MONET. Klíčovou myšlenkou bylo to, že ePeníze byly určitým způsobem „předplaceny“ a nebyly spjaty s žádným účtem (anonymita). Navíc do toku peněz nebyla zapojena žádná třetí strana. Byla to doba, kdy „internetová bublina“ rostla neuvěřitelným tempem a investoři se nebáli dávat peníze do těchto projektů, i když to nebyly banky, ale noví hráči (nebankovní), kteří stáli za těmito projekty, a vstupovali tak do bankovní sféry.
Bublina však časem splaskla a ani velkým bankovním hráčům na tomto světě se moc nelíbilo, že by různé nebankovní společnosti mohly vydávat ePeníze mimo jejich trh, a navíc tu byla pořád šance, že tyto společnosti budou prosperovat a v budoucnu jim ukrajovat z jejich chutného peněžního koláče. Zjednodušeně můžeme říci, že následovalo několik bankrotů a vznik několika nových direktiv, které se podepsaly na tom, že v současné době jsou ePeníze většinou produktem vydávaným pouze bankami, software-based ePeníze v podstatě neexistují, všechny systémy používají nějaký typ účtu, pouze u pár systémů se dá říci, že jsou plně anonymní.
Suma sumárum, současné ePeníze stále nemůžeme považovat za elektronický ekvivalent fyzických peněz – cash. Rozdíl mezi elektronickými peněženkami (např. předplacené karty) a jinými karetními platebními systémy se stále více zmenšuje a dle mého názoru všechny elektronické platební systémy směřují k tomu, aby se globalizovaly v jedno univerzální platební médium.
